Hana Marie Körnerová - Heřmánkové údolí

recenze

Heřmánkové údolí (2013) 5 z 5 / Hřibče
Heřmánkové údolí

Na téma druhé světové války bylo napsáno bezpočet napínavých, strhujících, pravdivých či i vymyšlených románů, které se mnohým čtenářům vryly navždy do jejich čtenářského srdce. Avšak jak bylo o válečné době napsáno obrovské množství románů, tak o poválečné jich už tolik není, rozhodně není mnoho těch, které by neopěvovaly budovatelskou vládu komunistů. Výjimkou je nedávno vydaný román Heřmánkové údolí v nakladatelství MOBA od Hany Marie Körnerové, který zachycuje poválečné období z pohledu obyčejných lidí.

Známá spisovatelka společenských románů, Hana Marie Körnerová, čtenáři v knize předkládá neobyčejný příběh ženy, která nikdy příliš neměla na růžích ustláno a musela se velmi tvrdě poprat s osudem.

Hlavní hrdinka Anna se narodila v Sovětském vazu, její maminka byla Češka a tak Anna kromě ruštiny uměla mluvit i plynně česky. Po smrti svých rodičů se však musela přestěhovat k tatínkovým příbuzným, u kterých zůstala několik let a tak byly zpřetrhány veškeré vazby mezí ní a rodinou v Československu. Jelikož život v Sovětském svazu nenabízel příliš slibné vyhlídky, rozhodla se Anna přijmout pozvání své tety a vrátit se zpět do rodné země své maminky a k rodině, kde, jak doufala, nalezne domov a bude moci zůstat.

Opak byl však pravdou. Anna u své rodiny nemohla zůstat, protože by strýcův malý úřednický plat pět lidí neuživil. Anně se tak v okamžiku rozsypaly všechny sny o lepší budoucnosti, které si budovala celou cestu vlakem do Československa. Aby toho však nebylo málo, tak jí teta vzápětí oznámila, že jí našli ženicha, navíc válečného hrdinu!, který má dokonce vlastní zájezdní hospodu. Anna je v šoku, neboť na vdavky zatím nepomýšlela. Avšak poté, co se ji strýci podaří uklidnit s tím, že rozhodnutí o přijmutí nabídky ke svatbě nechají pouze na ní, svolí k návštěvě a půjde se podívat, jakého ženicha jí našli.

Zájezdní hostinec se nachází deset kilometrů za městem, ve kterém strýc s tetou žijí, a to v místě, které se jmenuje "Kamillen Tal", česky Heřmánkové údolí. Anna je místem naprosto okouzlená a tak tajně doufá, že její nápadník je alespoň z poloviny tak hezký a milý stejně jako toto údolí. Skutečnost však mnohokrát předčí všechna její očekávání. Pavel Polanský – muž, kterého jí teta dohodila, je nejen mladý a hezký, ale také se umí slušně chovat. Jeho jedinou „vadou na kráse“ je, že za války utrpěl zranění do hlavy, kvůli kterému byl nějaký čas v bezvědomí a dokonce na čas ztratil i paměť. Z toho důvodu trpí občas závratí. Pavel Polanský je Anně velmi sympatický a tak Anna nakonec ke sňatku s ním svolí.

Velmi krátce po svatbě Anna otěhotní a narodí se jim dvojčata. Bohužel však do jejich poklidného soužití brzy zasáhne změna politického režimu, která začne znepříjemňovat život nejen jim, ale také jejich přátelům a známým. Dojde totiž k velkým změnám chování ve společnosti, kdy se lidé pod vládou komunistů k sobě přestanou chovat upřímně, začnou si lhát, vymýšlet a udávat druhé. Nově zavedené poměry dolehnou i na Anninu rodinu a tak se budou muset všichni poprat nejen s politickými reformami „k lepšímu“, ale také s rodinnými problémy.

Anna je hlavní ženskou postavou celé knihy a čtenář se s ní napřed setkává jako se starou paní v nemocnici, kdy se po těžké operaci pomalu probouzí z umělého spánku. Během doby, kdy Anna leží v nemocnici, vzpomíná na své mládí. Před čtenářem se tak otevírají dvě dějové roviny, jedna mu ukazuje Annu jako starou paní, která je odkázaná na pomoc lékařů a druhá jako mladou, schopnou a statečnou ženu, která se nezalekla ničeho a uměla si poradit téměř v každé situaci.

Životní příběh Anny, která své mládí prožila v nestabilní poválečné době, je velmi silný a pochybuji, že někoho nechá chladným. Text je psán velmi čtivou formou, která zaujme již na prvních stranách a ve stejném čtivém duchu plyne až do závěrečné stránky. V průběhu děje se před čtenářem odkrývají mnohé podrobnosti z Annina života, které jsou vylíčeny tak podrobně, až čtenář chvílemi pochybuje, zda je Anna opravdu jen vymyšlenou literární postavou… Pokud si však v úvodu všimne věnování, tak velmi rychle přijde této záhadě na kloub.

Musím se přiznat, že když jsem po knize „Heřmánkové údolí“ sahala, tak jsem vůbec netušila, jaký výjimečný lidský příběh se v ní skrývá. Nenapadlo mě, že příběh je zasazen do tak důležité doby našich dějin, jako je poválečné období, neboť to z anotace přímo nevyplývalo. Na druhou stranu to bylo i dobře, protože jsem tak mohla být alespoň velmi mile překvapena. Téma padesátých let v Československu mě osobně velmi zajímá a ráda čtu romány, které o této době pojednávají. Bohužel se toto období stále hodně opomíjí, proto se rovná téměř malému zázraku, jestliže nějakou beletristickou knihu zachycující tuto část dějin objevíte.

Ukázka z knihy:

Čekali na konci úvozu. Jak se k nim neochotně blížila, poprvé ucítila tu vůni. Silnou, kořeněnou, důvěrně známou. Heřmánek. Zhluboka ji vdechovala a napětí svírající spánky obručí odporu zesláblo. Přidala do kroku.
Cesta úvozem mírně stoupala a když Anna dorazila na vrchol, otevřelo se před ní údolí. Široké, voňavé, bezpečné stulené do náruče Středohoří. I když neměla náladu na obdivování přírody, krajina ji uchvátila. Tady je ale krásně, pomyslela si s překvapením.
Netrpělivá teta vyrazila s dětmi napřed, strýc počkal, až k němu dojde. „Co na to říkáš, Anuško?“
Poprvé se usmála. „Je tu hezky.“
S úlevou úsměv opětoval. „Jsem rád, že se ti tu líbí.“
Vycítila, že v její odpovědi slyšel víc, než řekla. Jakoby pochválením krajiny dopředu souhlasila s tím, co se po ní chtělo.
Pak už kráčeli mlčky padesát kroků za tetou a dětmi. Stezka mírně klesala a klikatila se mezi kvetoucími keři. Všudypřítomná vůně heřmánku ještě zesílila.
Za poslední zátočinou se před Annou otevřel pohled na jinou část údolí. Středem protékal potok lemovaný olšemi. Stezka vedla k dřevěnému můstku, od něj pak k roubenému stavení s mohutným ochozem typickým pro venkovské domy v tomto kraji.
Trochu stranou pod kaštany stála mohutná pergola, pod ní lavice obsazené nedělními návštěvníky.
„Tohle je zlatý důl,“ řekla teta, která na ně s dětmi čekala na můstku. Anně se zdálo, že v jejím hlase zaslechla stopu závisti. Přišlo jí to směšné a vzhledem k situaci i trochu trapné.

Komentáře (0)

Přidat komentář