Gillian Flynn - Ostré předměty

recenze

Thriller „Ostré předměty“ od mladé spisovatelky Gillian Flynn byl u nás poprvé vydán v roce 2008 a už v té době mezi čtenáři vzbudil velké ohlasy a silné emoce. Přesto na ten skutečně masový zájem si musel ještě pár let počkat, a to přesně do roku 2013, kdy byla od Gillian Flynn vydána v nakladatelství Knižní klub druhá kniha tajemným názvem „Zmizelá“. Čtenáři začali lačnit po dalších autorčiných dílech, a proto byl v tomtéž nakladatelství po druhé vydán temný psycho příběh, kterým to původně začalo.

Hlavním hrdinkou Ostrých předmětů je reportérka Camille Preakerová, která stejně jako její stvořitelka Gillian, žije v Chicagu. Camille píše pro Daily Post (čtvrtý nejoblíbenější deník ve městě) a její články a reportáže nepojednávají zrovna o dvakrát veselých tématech. Camille se totiž zaměřuje na skutečné příběhy plné lidského zla, násilností a vražd, které byly spáchány na těch nejbezbrannějších – na dětech.

Camille si je vědoma, že se nejedná o zrovna úplně radostnou práci, ale dělá ji ráda a navíc dobře. I to byl jeden z důvodů, proč si ji šéfredaktor Frank Curry jednoho dne pozval k sobě do kanceláře na kus řeči. Ke Camillinu překvapení jej však víc než její práce zajímaly informace o Wind Gap, malém městě v Missouri, kde mladá reportérka vyrůstala. Důvod jeho zájmu byl zcela prostý, loni v srpnu tam zemřela násilnou smrtí holčička a teď se pohřešuje další. Curry se domnívá, že se jedná o sériový zločin a větří tak reportérskou příležitost jak pro Camille, tak i pro noviny.

Čtenáři se tak s Camille dostávají do jejího rodného města, kam se po mnoha letech nepříliš dobrovolně vrací. Nejen, že se díky článku bude muset setkat s místními obyvateli, z nichž by mnohé nejraději už nikdy neviděla, ale zároveň se bude muset utkat i se svými vlastními démony a rozhodně to nebude snadná bitva.

Ostré předměty jsou drsným thrillerem s velmi temnou atmosférou. Prostředí a nálada jsou vylíčeny naprosto věrohodně, takže čtenáři nečiní problém se vcítit do postav a představit si nejrůznější pachy a popisované věci. Autorka je zcela upřímná, proto všechny postavy v knize zobrazuje bez jakéhokoliv přikrášlení. Zprvu sice mnohé mají tendence se ukazovat spíše v tom lepším světle, ale po čase se samy odhalí a ukáží svou skutečnou tvář.

Nejeden čtenář si asi pomyslí, že na tak malé město je to možná až moc podivných individuí soustředěných v jednom místě. Všichni se tváří jako ctnost sama, ale skutečnost je zdaleka jiná. Najdou se tu však postavy, které si na nic nehrají a jsou k vám upřímné, mezi takové patří samozřejmě i Camille.

Camille je vypravěčkou celého příběhu, takže nám vše podává svým typicky naturalistickým vyjadřováním, při kterém používá běžný hovorový jazyk. Text díky tomu působí uvěřitelně a je čtivý už od první stránky. Nejspíš si ji i díky tomu hned oblíbíte, i když vzápětí také pochopíte, že se jedná minimálně o velmi zvláštní a pozoruhodnou hlavní hrdinku. Nemusí vám být po celou dobu děje sympatická, ale nejspíš vás bude už od začátku fascinovat, protože i ona je svým způsobem zvrácená.

Co kniha získává na popisu atmosféry a šílenosti některých postav, tak to bohužel ztrácí v oblasti detektivního žánru. Pokud se tedy na knihu chystáte s tím, že si přečtete kvalitní detektivku, tak vám už dopředu prozradím, že budete zklamáni. Je třeba proto připomenout, že se jedná o thriller, a to konkrétně o psychothriller, díky čemuž vraha holčiček nejspíš uhádnete poměrně brzy. Na druhou stranu si po dočtení Ostrých předmětů uvědomíte, že o ty zavražděné tu vlastně celou dobu ani nešlo, že mnohem pozoruhodnější byla právě samotná Camille, její rodina a v podstatě celé to divné město.

Gillian Flynn se podařilo vytvořit dílo, na které budete nejspíš ještě dlouho vzpomínat a někteří možná ne úplně rádi. Každopádně vám z mysli hned tak nezmizí.

Ukázka:

Podala mi malý balíček a upozornila mě, abych ho opatrně rozbalila. Uvnitř byl úhledně ubalený joint.
„To je lepší než ta tvoje vodka,“ dodala Amma, automaticky v obraně. „Moc piješ. Tohle je lepší. Po tomhle nebudeš tak smutná.“
„Ammo, já vážně…“
„Můžu se podívat na ty řezance?“ Ostýchavě se usmála.
„Ne.“ Ticho. Zvedla jsem jointa. „A Ammo. Myslím, že bys neměla…“
„Ale jo, buď si to vem, nebo nech bejt. Jen jsem ti chtěla pomoct.“ Zachmuřila se a motala na prst okraj noční košile.
„Děkuju ti. Je od tebe milé, že se mi snažíš pomoct, aby mi bylo líp.“
„Dovedu být i hodná, víš?“ prohodila, čelo stále svraštěné. Zdálo se, že má na krajíčku.
„Vždyť já vím. Jen přemýšlím, proč ses právě teď rozhodla být na mě hodná.“
„Někdy to nejde. Teď to ale dokážu. Jakmile všichni spí a je klid, jde to snadněji.“ Zvedla ruku, která se mi jako motýl mihla před obličejem, vzápětí ji spustila, pohladila mě po koleně a odešla.

Komentáře (0)