Geniální ruská spisovatelka vypráví o svém dětství a přitom nás učí životní moudrosti!

recenze

Nezralé bobule angreštu (2020) / JanH
Geniální ruská spisovatelka vypráví o svém dětství a přitom nás učí životní moudrosti!
Tu knížečku jsem přečetl za jediný večer – její „ozvěny“ však ve mně budou doznívat hodně dlouho. Novela s názvem Holčička z hotelu Metropol a tři povídky (Nepotřebná, Sněženka a Nezralé bobule angreštu) mimo jakoukoliv pochybnost dokazují, že jejich autorka důstojně kráčí ve stopách velikánů ruské literatury a je v současnosti jednou z největších světových spisovatelek. Životní moudrost, k níž Ljudmila Petruševská dospěla navzdory útrapám, jichž si od nejútlejšího dětství užila víc než dost a jedinečná schopnost předat svědectví o „své“ době prostým, ale současně burcujícím jazykem z ní dělají fascinující a skoro bych řekl až „nadčasovou“ osobnost, které určitě stojí za to pozorně naslouchat. Jestliže jsem napsal, že mravní i literární vyzrálosti dosáhla „navzdory útrapám“ krušných dětských let, neznamená to, že tomu nemohlo být přesně naopak – jen ten, koho vedl osud po tak strastiplných cestách, je schopen pochopit, že tím hlavním v lidském životě je něco úplně jiného, než za čím se většina z nás dennodenně pachtí a štve...
Z obálky knihy se na nás dívá tvář děvčátka s trochu vystrašenýma a zároveň zvídavýma očima. Jde o fotografii z roku 1947, kdy bylo Ljudmile sice teprve devět roků, měla však již za sebou svým způsobem „dlouhý“ život (myslím tím kruté a bezútěšné přežívání ze dne na den, hlad, opuštěnost a absenci veškerých existenciálních jistot). Hrůzovláda let 1937/38, smutně proslulá „ježovština“, tenkrát již naštěstí skončila, pro miliony obyčejných Rusů se však k lepšímu nezměnilo takřka nic – tyranský Stalinův režim nadále krutě potlačoval všechny náznaky nezávislosti a svobodomyslnosti. Když k tomu připočteme válku a její následky v podobě totálně zdevastované země, pak se není co divit, že lidé živořili a bojovali o holou existenci.
Jak známo, dějiny se někdy diferencují na „velké“ a „malé“. Kniha Nezralé bobule angreštu spojuje obě tato adjektiva v jedno – Ljudmila Petruševská se v ní totiž ohlíží za svým dětstvím, kteréžto vzpomínky zároveň vypovídají o „duchu“ či společenské atmosféře oněch časů možná víc, než analýzy a studie renomovaných historiků. Jde o to, že tehdejší sovětská skutečnost, viděná a pociťovaná duší malého dítěte, je v mnohém jiná (rozumí se daleko horší), než se obvykle soudí. V údajně beztřídním socialistickém státě, v němž si jsou všichni rovni, je fakticky uzákoněna přísná hierarchizace, kdy základní selekce lidí (na komunisty a bezpartijní) se následně dělí na množství dalších skupin a podskupin a každý občan (včetně dětí) je tudíž zařazen do své „škatulky“. Poválečný chaos a dezorganizace způsobily, že někdy bylo možné se z této byrokratické svěrací kazajky vysvléct. Podařilo se to i malé Ljudmile, ovšem za cenu bezcílného toulání ulicemi Kujbyševa (kam ji za války evakuovali z ohrožené Moskvy), věčného hladovění a strachu z dopadení.
Syrový realismus, prokládaný psychologicky mistrnými skicami duševních traumat malé trpitelky – tak by se asi daly ve stručnosti charakterizovat základní „parametry“ knihy. Jestliže nám však Petruševská dává nahlédnout do „vnitřního světa“ svého dětství, pak to rozhodně nedělá s pocitem ukřivděnosti za to, že se takříkajíc ocitla v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Jakkoli podivné se to může zdát, řádky se jako příslovečná červená nit vine optimistická víra v nezničitelnost fundamentálních prazákladů lidské duše, vtištěných do ní samotným Bohem. Opuštěna matkou, přijímána a vzápětí odmítána novými „rodinami“ stává se posléze dítětem ulice, jehož psychický vývoj ustrnul na osvojení si několika základních instinktů pro přežití v nepřátelském světě – a přesto nikdy neklesne na úplné dno, vždy jí jakýsi duševní kompas udrží nad vodou. Má také štěstí – i tehdy, kdy už všichni prošli komunistickou výchovou, se lze tu a tam setkat se starou buržoazní morálkou, tedy se soucitem, laskavostí, štědrostí a ochotou pomáhat druhému v nouzi.
Kniha Nezralé bobule angreštu podle mého názoru nastoluje i řadu téměř filosofických otázek. V poslední době jsem například četl i další ruské autory (Anna Matvejevová, Marina Stěpnova, Pavel Sanajev) a nemohl jsem si nevšimnout, že píší jaksi „jinak“, skoro diametrálně odlišně, než jejich kolegové na Západě. Je to i případ Ljudmily Petruševské – když líčí své zdánlivě úplně obyčejné prožitky, pak v jejích slovech neustále cítíme přítomnost jakéhosi tajemného, ba metafyzického spodního proudu, jehož literárního zachycení je snad opravdu schopna jen „široká ruská duše“.
Závěrem chci poděkovat nakladatelství Pistorius-Olšanská za recenzní výtisk a skvělý čtenářský zážitek!

Komentáře (0)

kniha Nezralé bobule angreštu recenze