Faktory ovlivňující mezilidské vztahy ve Vytěženém kraji

recenze

Vytěženej kraj (2019) / lady_beltham
Faktory ovlivňující mezilidské vztahy ve Vytěženém kraji
Kniha Vytěženej kraj české spisovatelky Veroniky Bendové, jíž vydalo v roce 2019 nakladatelství fra, je zasazena do kulis melancholického Podkrušnohoří. Ira a Hugo, dva hlavní protagonisté příběhu se na sever Čech vypravují s cílem najít filmové lokace. Po příjezdu jsou však nemile překvapeni, že se jim nedaří nalézt to, co si představovali – rozpadající se domy, nevzhledné ulice, zpustlou krajinu. Již první scéna, kdy jsou obě postavy překvapeny rekonstruovaným hotelem vypovídá, že jedním z cílů knihy je konfrontace představy „cizinců“ o místních obyvatelích s realitou a poukázání na zkreslování pohledů filmového a seriálového průmyslu. I samotný název se tak neodkazuje pouze na těžbu hornin, nýbrž právě na filmaře, kteří si ponurost, sklíčenost a úzkostlivost oblíbili a ve velkém je převádějí na plátna kin či televizních obrazovek, čímž do veřejného prostoru vysílají jisté stereotypy. Hugo s Irenou se nacházejí právě v období severočeského kinematografického boomu. V kinech měl již premiéru Schmitke a v televizi se vysílal kriminální seriál Cirkus Bukowski. Naopak velké hity jako Pustina, Rédl, nebo Most! měly pravděpodobně teprve přijít a pro nějaký takový měla ústřední dvojice hledat lokace. Jelikož je kniha vydána v roce 2019, očekával by možná čtenář, že nedojde k pouhému konstatování, že filmový a seriálový průmysl je (nebo brzy bude) přesycený severními Čechy, ale i k určité reflexi, či kritice. Bendová však zůstává spíše v mainstreamu, který z obrazovek přenáší na papír a z „vytěženého kraje“ se tak pokouší vydolovat ještě něco.

Vědomě či nevědomě popisuje autorka určité návyky, jež v současné společnosti utváří mezilidské vztahy a budují naše identity. Není tak důležité, zda se snaží na tyto zvyky, či stereotypy poukázat z osvětových důvodů a nastavit společnosti zrcadlo (provokovat ji), nebo na ně naskakuje proto, že je to ve společnosti běžné a sama se tak dostává pod vedení stereotypů; v knize zkrátka figurují a mohou mít podnětný charakter k zamyšlení – je jen třeba je odhalit. Jsou nimi historická paměť, environmentální problematika, „lehký“ nacionalismus a genderové vztahy.

Historická paměť je v knize opakovaně budována na národní úrovni – My jako národ víme, jak se co stalo a společně se na tom (až na extrémní výjimky) shodneme. Historie není charakterizována jako něco, o čem by se dalo a mělo pochybovat, ale jako něco jednoznačného, což je příhodně vidět u reakce na názvy ulic v Mostu: „‚Petra Jilemnického? Marie Pujmanové? Víta Nejedlého?? To si dělaj srandu, Julia Fučíka?!‘ (…) ‚V socialismu jsme furt až po krk, mrkej,‘ zasmál se Hugo a namířil prst na uliční rozcestník. Doleva mířila cedule s nápisem Budovatelů, doprava Moskevská. ‚Ty kráso…!‘ kroutila hlavou Ira.“ Antikomunismus je zřetelný neustále. Ireně a Hugovi v knize umožňuje určité stmelování vazeb, kdy se oba rozhořčí a vzájemně utvrdí. Přetrvávající antikomunismus ve veřejném prostoru i v popkultuře (včetně Vytěženého kraje) má pak slušný potenciál pro posilování diverzifikace společnosti. V knize se projevuje ještě jedním zajímavým způsobem, a to sice v hodnocení devastovaného prostředí. To je zničené kvůli předimenzované těžbě, za níž může socialismus. O možnosti, že i během kapitalismu by to mohlo dopadnout stejně, nebo hůře, si protagonisté nepovídají. Druhým prvkem budujícím společnou paměť je určité historické odosobnění, jež je vidět v Hugově promluvě: „‚Celý Podkrušnohoří je plný bejvalejch komunistickejch lágrů, uranovejch dolů a pracovních táborů! Jen co jsme odsud vyhnali sudetský Němce, přihnali sem komunisti vězně, často ty samý chudáky, který už zavírali náckové.‘“ Zde je vidět pohled na minulost. Je přiznáno, že jsme to byli my „Češi“ kdo vyhnal Němce, zda to bylo správné, nebo nesprávné se již neřeší. Odosobnění ale přichází s druhou částí, kdy je řečeno, že sem „komunisti přihnali vězně“ – někdo jiný, trochu abstraktní. A opět se vytváří mezi ústřední dvojicí, ale i čtenářem, hlubší vztah, vztah společné historické oběti.

Environmentální problematika je s Podkrušnohořím bytostně spojena, jak jsem již nastínil v předchozím odstavci. Popis zdevastované krajiny je přítomen v knize jako kulisa, z níž nelze vystoupit, a to i přes překvapení z renovovaného hotelu v úvodu. Právě tento genius loci je tmelem společnosti zvenku (lidí žijících mimo), který ujednocuje její představu o lidech vevnitř (žijících „na severu“). Do jaké míry je to identifikační prvek i obyvatel Podkrušnohoří v realitě nelze samozřejmě rozpoznat, v příběhu Vytěženého kraje tato skutečnost hraje pro identifikaci místních zásadní roli. Tuto roli jim však opět přikládá někdo zvenčí – ať už autorka, nebo hlavní dvojice.

Dalším důležitým aspektem je nacionalismus, nikoliv extrémistický vedoucí k viditelnému rasismu, xenofobii, vylučování, ale jakýsi „lehký“ nacionalismus. Je to linie, která se drží jak Ireny a Huga v knize, tak reálné společnosti a spočívá v neustálém rozdělování na „oni“ a „my“ na základě něčeho tak nespecifického, jako je právě národ. V knize je to vidět na pasáži, když se Irena s Hugem rozhodnou vyrazit za hranice na jídlo. Jakmile se dostanou do Německa, popisují očividné rozdíly v upravenosti silnic a pozemků. Tu přisuzují nezměřitelné německé důkladnosti. Když zjistí, že v Sasku je právě svátek a všechny hospody mají zavřeno bez jediné výjimky (což je samozřejmě známka německé disciplinovanosti), vyráží vyhladovělí zpět do Čech. Tento návrat je líčen blahodárně větou: „Byli zase doma.“

Poslední kategorií, jež je uchopena stereotypizačně jsou genderové vztahy. Není přítomna jedna konkrétní scéna, jež by tento problém mohla nastínit. Podobně jako zdevastovaná krajina se i žensko-mužské vztahy prolínají celým příběhem. Nejlépe je to vidět na charakterech obou hlavních postav. Zatímco Hugo je spíše silný, chytrý pohledný muž nad věcí, Irena je více psychicky labilní a trochu se nechává Hugem vést. Nejedná se o nic do očí bijícího, spíše o latentní patriarchální dominanci.

Nic z výše uvedeného nemusí být přesvědčení autorky. Zmíněné vzorce mohla do textu umístit z několika důvodů. Může s nimi zcela souhlasit a textem tak chce propagovat svůj názor, nebo s nimi nesouhlasit a použité interpretace tak spíše vynést na světlo a ukázat, že ve společnosti existují, nebo nad nimi nemusela tolik přemýšlet a spíše je převzala z prostředí ve kterém žije. Ve všech zmíněných případech přináší kniha jistou míru reflexe současné společnosti a v rámci ní i mezilidských vztahů, je jen potřeba je umět rozpoznat.

Komentáře (0)

kniha Vytěženej kraj recenze