Extravagantně živelný humor v podání Dana Rhodese

recenze

Anglický spisovatel Dan Rhodes má v literárním světě pověst autora svérázného až extravagantního, což je ovšem podle mého názoru jisté nedorozumění, zapříčiněné jeho tendencí se právě to takovéto pozice stylizovat. Proč to dělá, ví nejspíš jen on sám, ale patrně se tak děje z celkem prostého důvodu – tento skvělý humorista miluje zábavu a legraci nejen na stránkách svých knih, ale i tehdy, když vypne klávesnici. Ať už je tomu ovšem jak chce, Rhodesův vypravěčský styl, resp. jeho humor není typicky anglický, pokud si tedy pod tímto označením představujeme jistou decentnost, uměřenost (či snad odměřenost?), popř. suchopárnost. Naopak! Jakkoli rozdováděné a ztřeštěné jeho příběhy jsou, vždycky je má takříkajíc pod kontrolou a nikdy se mu nestane, aby vypadl z role suverénního ovladatele svých literárních postav, které před námi v jeho režii defilují sice jako více či méně ztřeštěné, ale stále ještě věrohodné a mnohdy i sympatické. A tak je tomu i v případě Rhodesovy knihy Takový je Život!, na níž bych chtěl vedle autorova spisovatelského umění ocenit i vynikající překlad Jany Jašové.
Takže – na scéně se objevuje Aurélie Renardová, která studuje v Paříži moderní umění a v rámci jednoho svého projektu přijde na zajímavý nápad, totiž zdokumentovat (graficky, fotograficky či jakkoli jinak) běžný týden v životě průměrného Francouze. A protože při výběru „svého“ člověka nechce být ničím ovlivňována, rozhodne se zvolit takový postup, u kterého bude stoprocentně garantována náhoda – na jednom náměstíčku se otočí hlavou ke zdi, zavře oči a hodí za sebe malým kamínkem. Její záměr je jasný – koho trefí, ten je oním šťastlivcem, kterého bude po celý následující týden všude doprovázet, kreslit, fotit a zapisovat si, co na něm zaregistruje zaznamenáníhodného. Jistě originální nápad, ovšem...
Aurélie by čekala všechno možné, jen ne to, co se nakonec stalo. Její kamínek zasáhl dětský kočárek, přesněji řečeno batole, které se v něm nacházelo. Třebaže se nejedná o nic vážného, matka malého potrefence je rozhodnuta nenechat věc jen tak a chce volat policii. Teprve poté, co se od plačící nešťastnice dozví, jak to vlastně bylo a co tím hodem zamýšlela, uklidní se a vezme Aurélii na milost. Tedy ne tak docela – oznámí ji totiž, že její volbu, stvrzenou odřeninkou na tváři svého potomka považuje za naprosto regulérní a právoplatnou, takže překvapené studentce jednoduše oznámí, že jí přesně na týden svěřuje Herberta, který, jak se zdá, tuto novou situaci vítá, neboť se na Aurélii šťastně usměje...
Prožít týden s miminem se ukáže být značně náročné. A nejde jen o výměnu plínek, krmení a podobné maličkosti – Aurélie si uvědomuje, že stát se zničehonic matkou batolátka, jakkoli hodného a kouzelného a pouze na týden, nebude žádná procházka růžovým sadem. Vždyť to „pouze“ znamená sedm dní (a taky nocí)! Ne, to sama nezvládne – ale od čeho máme přátele, než abychom je v obtížných situacích požádali o pomoc? A tak si Aurélie vzpomene na Sylvii – je to přece její dobrá kamarádka a jistě neodmítne podat pomocnou ruku v tak naléhavé záležitosti!
Sylvie má ovšem svých vlastních starostí až nad hlavu, neboť právě hledá vhodného manžela a aby si mohla vybírat opravdu důkladně, nechává se vždy někde zaměstnat a po týdnu místo vymění za jiné. Tak určitě pozná víc lidí, tím pádem i mužů a třeba... To Aurélie chápe a tak se začíná smiřovat s tím, že týdenní martýrium s malým Herbertem bude muset absolvovat sama. To se však mýlí, protože hned druhý den, kdy se vydá s kočárkem do parku, si k ní na lavičku přisedne jakási zvědavá stařena, která se vyptává na všechno možné ohledně dítěte a jeho – jak posléze konstatuje – své mateřské povinnosti naprosto nezvládající matky. Ve chvíli, kdy se dozví i to, jak se nešťastné stvoření jmenuje, aniž by se jí dostalo uspokojivé odpovědi, proč zrovna Herbert, ví, co je její povinností a odkráčí oznámit celou záležitost příslušnému úřadu pro ochranu dětí. A jako doličný předmět s sebou pochopitelně vezme kočárek s dítětem. Tuto scénu sleduje zpovzdálí jistý mladý muž, který přichází Aurélii na pomoc a...
Ne, dost. Nějak jsem se rozepsal a dokonce rozpovídal, a to u recenzování knih může být dost ošemetné. Doufám tedy, že jsem nic podstatného z děje nevyzradil a že si tak i ty, vážený čtenáři, knihu užiješ. Nebyl by to samozřejmě Dan Rhodes, kdyby své vyprávění důkladně nezkomplikoval, a tak kromě Aurélie, mladíka, který ji právě vysvobodil ze spárů přespříliš horlivé aktivistky a zachráněného Herberta se tu setkáváme s mnoha dalšími výstavními exponáty lidského druhu, například s...
Ne, v nejlepším se má přestat. Takový je prostě život. Tedy – Život!

Komentáře (0)