Erlendur poprvé

recenze

Známý islandský spisovatel Arnaldur Indridason má mnoho příznivců ve světě i v naší republice. Jeho knihy v češtině vydává brněnské nakladatelství Moravská Bastei MOBA. Noc nad Reykjavíkem přeložil z islandštiny František Ryčl, originál vyšel v Reykjavíku v roce 2012.

Publikace je první knihou v sérii s Erlendurem, která má v češtině již dvanáct knih. Vyšetřuje zde svůj první případ, tak trošku na vlastní pěst. Mladý policejní nováček pracuje jako městský policista v Reykjavíku. Autor ve svých knihách rád píše o životě na Islandu. Prostřednictvím výjezdů, které Erlendur s kolegy řeší během svých nočních služeb, si můžeme udělat obrázek o zdejším životě a problémech (alkohol, politika, kriminalita).

„Hlídky si musely poradit s několika nečekanými událostmi, například protestní demonstrací odpůrců americké základny. Bez velkých okolků je odvedli z horního okraje rokle a nejednali s nimi zrovna v rukavičkách. Jejich transparent skončil smotaný v jednom z hlídkových vozů. Staré známé heslo odpůrců vojenské základny znělo: Island z NATO, pryč s vojáky.“

V jednom dni je v oblasti rašelinových tůněk nalezeno brzvládné tělo bezdomovce a zároveň zmizí mladá žena, vracející se z večírku. Mezi ní a bezdomovcem není zdánlivě vůbec žádná spojitost. Erlendur nemůže případy pustit z hlavy. O osoby, které zmizely beze stopy se dlouhodobě zajímá z osobních důvodů. Pouští se do pátrání na vlastní pěst, díky němuž se mnohdy ocitá v mnoha nebezpečných situacích.

Děj knihy plyne poměrně poklidně. I když se jedná o dílo severského autora, nejsou odstavce tolik nasáklé krví a násilím, jak bývá v těchto končínách zvykem. Některé věty působí poněkud strojeně až uměle, ale vše může být způsobeno překladem z tolik rozdílného jazyka.

Jako pěst na oko působí například omluva bezdomovce policistovi ve vězeňské cele:

„Chtěl jsem tě poprosit o prominutí za to, jak jsem před tím na tebe vyjel,“ odpověděl Hannibal. „Nebylo správné s tebou tak mluvit a byl bych rád, kdybys věděl, že jsem to tak nemyslel. Doufám, že mi mé chování odpustíš.“

Na začátku příběhu je čtenář upozorněn na skutečnost, že na Islandu si dodnes všichni tykají a oslovují se jen křestním jménem. Pramení to zřejmě z dodnes nízkého počtu obyvatel (na celém ostrově žije přes 300 000 obyvatel, z toho více jak 100 000 v Reykjavíku). Přestože dostáváme dopředu informaci, ke které bylo při překladu přihlíženo, tykání na mě působilo v některých oficinálních či úřadních situacích až rušivě.

Při čtení jsem se nemohla ubránit dojmu, že si autor pečlivě promyslel zápletku a pak už strojově doplňoval věty za jasným cílem a dbal na to, aby jednotlivé detaily a indície perfektně seděly. Což je u knihy tohoto žánru žádoucí, ovšem čtivost je neméně důležitá.

Hlavního hrdinu vyšetřování obou případů naprosto pohltí. Svůj osobní život odsune na vedlejší kolej. Jak se dá předpokládat, zdánlivě rozdílné případy mají přeci jen něco společného. Při čtení se vám nebudou hrůzou ježit chlupy na těle, ale vstřebáte příjemně plynoucí, logicky promyšlený příběh, zasezen do neobvyklého prostředí krásné země.

Obal knihy vábí čtenáře obrazem krásné islandské katedrály Hallgrímskirkja. Zklamáním je málo volného místa, respektive volných stran, mezi textem knihy a jejími deskami. Působí to neupraveně.

Komentáře (0)