Erich Maria Remarque - Čas žít, čas umírat

recenze

Čas žít, čas umírat (2006) / Hřibče (1542 views)
Erich Maria Remarque - Čas žít, čas umírat
Známý německý spisovatel a dramatik, jenž je mezi čtenáři více znám pod svým pseudonymem Erich Maria Remarque, nás ve svém románu “Čas žít, čas umírat” zavádí do válkou zmítané Evropy. Do konce války je sice ještě daleko, ale i přesto už mnozí Němci začínají tušit, že jejich tažení za velkou Německou říši pro ně nejspíš dobře nedopadne.

K takto smýšlejícím Němcům patří i hlavní hrdina příběhu, Ernst Graeber, který dostal po dlouhých dvou letech vojenské služby dovolenou. Graeber už v ni ani nedoufal a fakt, že se jí v současné situaci, kdy jsou německá vojska na ústupu před ruskou armádou, vůbec dočkal, ho velmi překvapil. Ernst si je vědom, že opouští své přátele z roty v těžké době a že se s některými už nemusí setkat, přesto se domů velmi těší. Vždyť své rodiče neviděl už dlouhé dva roky!

Graeberova cesta domů proběhne bez větších komplikací, i když je poměrně zdlouhavá - pořád se někde na něco čeká, nikdo neví na co a všichni dovolenci jsou z toho nervózní. Co kdyby jim dovolenou na poslední chvíli zrušili? Naštěstí se nic takového nestane a tak mohou vojáci pokračovat do Německa, kde, jak doufají, budou vítáni jako váleční hrdinové.

Avšak přivítání, kterého se jim doma dostane, na ně působí jako studená sprcha. Nikdo se nad jejich příjezdem neraduje, nikdo je nevítá, často na ně ani nikdo nečeká. Města jsou zčásti zničená, lidé jsou vyděšení a všude panuje chaos.

I přesto, jak je Graeberovo rodné město zpustošené, je v Ernstovi malá dušička a doufá, že dům jeho rodičů zůstal této zkázy ušetřen. Čím víc se však blíží k domovu, tím víc jeho naděje slábne až vyhasne úplně. Z místa, kde Ernst vyrůstal, nezbylo nic jiného než trosky. Stejně jsou na tom i domy v okolí.

Graeber stráví první dny dovolené hledáním svých rodičů, kteří se měli v domě nacházet, což mu však nikdo nedovede říct s jistotou. Pátrání je velmi náročné a vysilující, protože všechny úřady jsou buď přestěhované nebo úplně zničené. Mnohé navíc postrádají i značnou část svých záznamů.

Graeber proto obchází všechny sousedy a známé a ptá se, zda o jeho rodičích něco nevědí. Navštíví i zdravotního radu Kruse, místo něj však v bytě nachází jeho dceru Alžbětu. Alžběta na něj působí jako zjevení z jiného světa. Ze začátku jí příliš nerozumí, ale postupem času v ní nachází jedinou spřízněnou duši, která se mu stane vším.

Dovolená, která se do té doby Graeberovi zdála prázdná a bez významu, díky Alžbětě získá nový rozměr a dny, které pro něj zprvu byly nekonečné, začnou ubíhat zběsilým tempem. Jejich láska se tak vedle války bude muset utkat s dalším mnohem nelítostnějším nepřítelem - časem.

Remarque čtenáře s hlavním hrdinou seznamuje velmi pozvolna. Tak jako se na prvních stranách napřed dozvídáme o útrapách na frontě a běžném životě vojáků, než je nám představen hlavní hrdina, tak stejně nám autor postupně odkrývá i jeho nejniternější myšlenky a pocity. I když se Ernsta Graebera mnohé události přímo dotýkají, zachovává si od nich spíše určitý odstup. Dá se díky tomu říct, že postava Graebera je pro čtenáře očima, která dokáže dopodrobna a bez příkras popsat dění kolem sebe, až má čtenář pocit, že stojí vedle něj a vidí i cítí to samé. Zásadní zlom v jeho chování přijde až s Alžbětou, díky čemuž můžeme hlouběji proniknout do jeho nitra a získat tak k pohledu na válku ze strany vojáka a syna i pohled mladého muže zmítaného láskou.

“Čas žít, čas umírat” je silný příběh, který čtenáře přiměje mnohokrát během čtení k zamyšlení, a to nejen díky velmi věrně vylíčeným útrapám vojáků a obyvatel, ale i pohledem na válku “z té druhé strany”. Přece jen románů, které by se věnovaly dění v Německu během války, až tak tolik není. Díky tomu se v románu objevují Němci, kteří ještě stále věří ve vítězství říše, a to i přesto, že se vše kolem nich bortí a lidé, kteří si už začínají uvědomovat bezvýchodnost situace a blížící se konec.

Stejně jako u románu “Na západní frontě klid”, kde je hlavním hrdinou mladičký voják, jenž postupně přichází o iluze, tak i v knize “Čas žít, čas umírat” dospívá Graeber příliš brzo a je tím okraden o krásu mládí. Remarque tak příběh směřuje spíše na mladého čtenáře a vkládá tak do něj důvěru, aby zabránil opakování podobných nelidskostí a hrůz, jenž přivodila druhá světová válka. Tato kniha by si však zasloužila, aby ji četli všichni čtenáři, jedině tím se zamezí tomu, aby se na válečná zvěrstva zapomnělo. Jsou totiž události, na které by se zapomínat nemělo. 

Ukázky: 

Pohlmann mlčel. “Leccos jsem viděl,” pokračoval Graeber. “A hodně slyšel. Vím také, že válku jsme prohráli. A vím, že bojujeme dál jen proto, aby vláda, strana a lidi, kteří to všecko způsobili, mohli ještě nějaký čas zůstat u moci a aby mohli lidi uvrhnout do ještě větší bídy.”
Pohlmann se znovu vytřeštěně zahleděl na Graebera. “Vy tohle všecko víte?”
“Vím to teď. Nevěděl jsem to vždycky.”
“A vy zas musíte do pole?”
“Ano.”
“To je hrozné.”
“Daleko hroznější je muset do války a tohle vědět, a tím se stát spoluviníkem. Stanu se jím?”


***

Alžběta přinesla sklenice a sedla si vedle něho. Graeber láhev opatrně otevřel. Víno proudilo do sklenic a šumělo. “Jak dlouho jsi byl v Paříži?”
“Několik týdnů.”
“Hodně vás tam nenáviděli?”
“Nevím. Možná. Nijak zvlášť jsem to nepozoroval. Taky jsme to ani nechtěli zpozorovat. Tehdy jsme ještě věřili skoro všemu, co nám nabulíkovali. A chtěli jsme válku rychle skončit a pak sedět před kavárnami na slunci a popíjet víno, které jsme neznali. Byli jsme velmi mladí.”
“Mladí - říkáš to tak, jako by to bylo před mnoha lety!”
“Taky to tak vypadá.”
“Dnes už nejsi mladý?”
“Jsem. Ale jinak.”

Komentáře (4)

kniha Čas žít, čas umírat recenze

Jarisko2
03.12.2015

Nejdřív jsem si při čtení této recenze říkal, že si snad někdo spletl význam a namísto recenze tu nadatlil stručný obsah knížky.
Ale za poslední tři odstavce dávam jedničku podtrženou a už si to neříkám :)

Lensiiee
03.10.2013

Tvé recenze jsou den ode dne lepší :-) rozhodně zvyšuji popularitu, protože já jsem si fakt hezky početla

Hřibče
03.10.2013

Děkuji! :) Nejslabší, co jsem od něj kdy četla, byla Stanice na obzoru. Je to jeho nejranější tvorba a je to znát. Byl to Remarque, ale pro mě osobně příběh postrádal tu pověstnou jiskru, kterou znám u jeho knih. Sem tam jsem se nudila, občas se mi to zdálo zdlouhavé a o ničem. Ale i tak jsem ji přečetla, jen mi trvala déle. Až na Stanici se mi teda moc líbily všechny jeho knihy, nejvíc snad Černý obelisk, Vítězný oblouk a teď teda i Čas žít, čas umírat. :)

budíček
02.10.2013

Hezká recenze a taky hodně dobrá knížka, i když osobně mám od Remarqua zatím nejradši "Miluj bližního svého", to bylo zatím nejlepší, co jsem od něj četla, i když u Remarqua se nedá snad ani vybrat nějaká slabší knížka, všechny mají něco do sebe a nutí k zamyšlení...