Epochální román, který vejde do dějin literatury

recenze

Po dočtení tohoto románu současné ruské spisovatelky mně bylo okamžitě jasné, že jsem byl právě konfrontován s dílem, které nejenže stojí mnohem výš, resp. úplně jinde než většina toho, s čím se můžeme setkat na pultech knihkupectví, ale i s mimořádnou autorkou, pro niž psaní není nějakou intelektuální kratochvílí či prostředkem obživy, ale v tom nejryzejším slova smyslu posláním. Přitom je paradoxní, že Čižovová se k psaní dostala víceméně náhodou – během lodního neštěstí si v okamžicích smrtelné úzkosti náhle uvědomila, že to, co doposud v životě dělala, nemělo vlastně žádný opravdový smysl a rozhodla se k radikálnímu obratu. Všechno, co v její duši dřímalo kdesi v hloubi paměti, překryté shonem každodennosti, se náhle přihlásilo ke slovu. A to doslova – Jelena Čižovová se ze dne na den stává mistryní slova, spisovatelkou, jejíž knihy svou uhrančivou naléhavostí staví čtenáře před neodbytnou otázku, na jaké straně se v často neviditelném, ale jasně rozpoznatelném boji Dobra se Zlem nachází...
Podzim 1941. Německá armáda stojí na předměstích Leningradu. Stalin posílá do města Žukova v naději, že tento energický velitel snad ještě situaci zachrání. Žukov organizuje obranu a daří se mu německé pokusy o dobytí města odrážet. Hitler se tedy rozhodne Leningrad obklíčit, dělostřeleckou palbou zničit a obyvatelstvo vyhladovět. Začíná více jak dvouletá blokáda, při níž přes milion lidí zemře hlady.
Jako malé holčičce vyprávěla občas Jeleně Čižovové její babička o tom, co se tenkrát ve městě dělo – toto svědectví se ovšem v mnohém rozcházelo s oficiální propagandou. Právě tyto vzpomínky byly pro autorku impulsem k sepsání románu Čas žen a současně jí posloužily jako hrubý materiál pro vystavění příběhu.
Jeho děj se odehrává v šedesátých letech 20. století v Leningradě, v jednom z tzv. komunálních bytů. Ty byly vynálezem Stalina a jejich význam pro bolševický režim spočíval v tom, že v takovémto bytě žilo pohromadě několik rodin, přičemž kuchyně byla pro všecky společná. Lidé tak měli jen minimum soukromí a bylo snadnější mít je pod kontrolou.
V románovém bytě žijí tři ženy, staré a osamělé. Jednoho dne je k nim z úředního rozhodnutí umístěna svobodná matka s postiženou dcerou – holčička je němá a se svým okolím udržuje kontakt prostřednictvím nakreslených obrázků. Ačkoli se situace pro původní obyvatelky bytu radikálně mění, nevnímají nově příchozí jako vetřelkyně, ale právě naopak – malá holčička, bezbranná a odkázaná do značné míry na cizí pomoc, dává jejich životu náhle nový smysl. Snaží se jí dát všechnu lásku, které jsou ještě schopny, dopřát jí, nakolik je to v jejich silách, prožít hezké dětství. To by jistě nebylo možné v dětském domově, kam holčička podle zákona patří, a tak je třeba bojovat s úředním byrokratickým molochem, který nezná slitování.
Stařenky holčičku fakticky i učí a vychovávají, byť spíše nevědomky – když si vyprávějí o svých životních zkušenostech, o tom, co prožily po bolševické revoluci, během války a za hrůzné blokády města, dítě je poslouchá a mnohé z toho se mu ukládá do paměti. Tady se autorka zajisté nechala inspirovat vlastním dětstvím.
Boris Pasternak kdesi napsal, že nelidskost politického systému nám nesmí sloužit jako omluva pro naše vlastní špatnosti. Domnívám se, že právě toto je i nejsilnější a všeprostupující myšlenkou románu. Svoboda člověka je – z absolutního hlediska – nezávislá na vnějších okolnostech, což je i případ oněch tří starých žen. Nejsou to žádné intelektuálky ani myslitelky, právě naopak, takže jejich životní moudrost není vyspekulovaná či afektovaná, ale pramení z jakéhosi prapůvodního zdroje, z kategorického imperativu, že slabým a bezbranným se má pomáhat. Základní křesťanská myšlenka, totiž že naplnění lidského života spočívá v obětování se pro druhé, není sice v románu explicitně vyslovena, ale dýchá na nás z každé stránky. A mám za to, že právě zde má původ onen povznášející, velkolepý dojem, který v nás jeho četba zanechává, i když jej nedokážeme nějak racionálně popsat či definovat.
„Může se stát, že tě odvezou… V životě se stává všelicos. Někdy odvážej děti. Zavřou tě a nás tam nemusí pustit. Budeš to muset zvládnout sama. Tak si pamatuj, ať tě zavřou kamkoliv, já budu pořád s tebou. Každičkej den budu za plotem. A takhle budu chodit, dokud mi Bůh dopřeje života. Třeba mě ani neuvidíš, ale pamatuj si jedno. Tam je moje babička.“
Těmito slovy připravuje jedna z žen ve chvílích úzkosti svou malou svěřenkyni na možnost jejich násilného odloučení. Nemůže jí dát nic jiného než tuto útěchu, která se může zdát lichá a bezvýznamná. Ovšem jen do chvíle, než si uvědomíme, že kromě světa, který vnímáme svými smysly, častokrát tak krutého a bezútěšného, existuje ještě svět jiný, v němž se za skutečně podstatné považují zcela odlišné hodnoty, na prvním místě pak zákon lásky.
Jeleně Čižovové patří velký dík za to, že právě k tomuto světu a těmto hodnotám nám svým románem ukazuje cestu...

Komentáře (0)