Dvojčata

recenze

Dvojčata. Dvě bytosti spojené nerozlučným poutem. Sestry zcela k nerozeznání si podobné. Dokud je nepoznamená tragédie...

Debutové dílo britské autorky Saskie Sarginsonové vypráví o jedinečném poutu jednovaječných dvojčat. Děj je v převážné míře zasazen na východ Anglie do Suffolku, do míst provoněných loukami, lesy a mořem, kde sama autorka strávila dětství.

Saskia Sarginsonová s neuvěřitelnou lehkostí a vlastně až poezií popisuje tento kousek země se všemi jeho barvami a vůněmi. Po celou dobu přichází stále s novými nápady, jak přitažlivě popsat další obyčejný den. V ostrém kontrastu s tím ale dokáže až téměř s morbidností a nechutností Gillian Flynnové ukázat i odvrácenou nemilosrdnou stránku přírody - špínu, tajemná zákoutí lesů a jejich strašáků nebo uhynulá zvířata.

V těchto kulisách se odehrává mnohovrstevnatý a hluboký příběh dvojčat Isolte a Violy Loveových, sester vzhledově zcela identických, ale povahově naprosto odlišných.

Ocitáme se tak střídavě ve dvou časových rovinách. Přítomností je rok 1987, kdy Viola a Isolte jsou již dospělé ženy, bydlí v Londýně a vedou naprosto rozdílné životy. Isolte pracuje jako redaktorka v módním časopise, má vlastní byt a za přítele úspěšného fotografa. Naproti tomu Viola je nešťastná, rezignovaná a pobývá již poněkolikáté v nemocnici, kde bojuje s anorexií.

Vzpomínky obou sester nás postupně přenášejí do událostí roku 1972, zlomového roku jejich dospívání. Jako dcery svobodné matky, vyznavačky životního stylu hippies, se často stěhovaly, až nakonec zakotvily v lesní chatě v Suffolku. Krásná krajina přímo vybízela k objevování a toulkám, a tak místo školy obě sestry často pobíhaly po lese. Při jedné ze svých výprav se seznámily s dvojčaty, zrzavými bratry Johnem a Michaelem.

Společné přátelství s chlapci plné dobrodružných akcí se velmi brzy přeměnilo v další silné pouto a vznikla tu i první tajná láska. Štěstí ale netrvalo dlouho a jedna nechtěná tragická událost jim všem nadobro změnila směr životů.

Díky častému střídání rovin příběhu i jeho vypravěčů je děj knihy zpočátku poměrně roztříštěný a může působit matoucím a nesouvislým dojmem. Vzpomínky z roku 1972 nejsou totiž řazeny přesně chronologicky a navíc se ve vyprávění střídají obě sestry rozdílným způsobem. Isoltina část je vyprávěna ve třetí osobě, naopak Viola hovoří v ich-formě.

Tento zmatený pocit se ale s postupem stránek rychle vytrácí. Příběh plný dětské nevinnosti krok za krokem nabírá na dramatičnosti a poctivě budované napětí směřuje nemilosrdně k onomu osudnému dni. Rovněž Violin hlas průběhem děje roste na síle, když její tón nabírá na naléhavosti a dojemnosti. Ve velké emocionální hloubce se tak rozkrývají důvody jejího sebedestruktivního jednání.

Když lidé zemřou, přijdete o to, jak vás milovali. Přijdete o to, jak vás viděli. Nikdo to nemůže nahradit. Nikdo mě nebude milovat tak jako máma. Nikdo mě neuvidí takovou, jakou mě viděl John. Miloval mě a chápal, jaká doopravdy jsem: že existuju v různých vrstvách, jako malba. Viděl mé já, výrazné a jemně osamělé, průsvitné jako skica namalovaná vodovkami.

Dvojčata jsou napsána příjemně lehce a velmi procítěně. Ve skvěle vykreslené atmosféře se tu odvíjí hořkosladký příběh o sourozeneckých poutech, ztrátě blízkých, síle lásky i nutnosti vlastního odpuštění. Více než zdařilá a krásná prvotina.

Komentáře (0)