Dvěma slovy - nádherná kniha...

recenze

Sto let (2013) / JanH (970 views)
Dvěma slovy - nádherná kniha...
Jsou knihy, které bývají označovány podle mne naprosto nevhodným termínem „ženský román“ či „román pro ženy“. Považuji to jednak za absurdní (to už bychom mohli stejně tak dobře mluvit o knihách pro vdovy, dědečky, manžele, důchodce...), jednak - a především - za vůči ženám značně urážlivé. Zkrátka a dobře - působí to na mě tak, jakoby se tímto označením chtělo dát najevo, že od zmíněné knihy nemůžeme „čekat zázraky“, že půjde patrně o jednoduchý, nepříliš náročný příběh, blížící se svojí kvalitou jinému literárnímu žánru, totiž tzv. červené knihovně...
Kniha Sto let od norské spisovatelky Herbjorg Wassmo mě však přesvědčila o tom, že termín „ženský román“ nejen může být vzat na milost, ale že v určitých případech může posloužit jako nejlepší možná charakteristika určité knihy. Pochopitelně ve zcela jiném významu, než jsem uvedl na začátku.
Takže - knihu Sto let považuji za „ženský román“ v tom nejpozitivněji možném smyslu slova. Především tedy proto, že něco podobného mohla napsat pouze žena, žádný muž by nikdy nedokázal dospět k tak jemnému popisu ženské duše se všemi jejími odstíny a nepostižitelnými zákoutími - ano, nepostižitelnými, protože v duši ženy je vždy přítomno tajemství.
Byl to od autorky skvělý, zároveň však nesmírně složitý záměr. Popsat historii tří posledních generací žen svého rodu a na pozadí této genealogie vytvořit ne sice faktograficky přesný (ten ani není možný), ale přesto věrný obraz jejich života se zdá být nadlidským úkolem. Pokud se však podaří (a já jsem přesvědčen, že se skutečně podařil), pak vznikne dílo, které je nejen nádherné a výjimečné, ale je i „ženským románem“, u něhož je toto označení vyjádřením čtenářova obdivu a nadšení.
Vzpomínám si, že jsem kdysi mluvil s jistým člověkem, který se rovněž zabýval genealogií svého rodu. Řekl mi tenkrát, že toho sice zjistil velmi mnoho, ale to hlavní a podstatné je mu nadále skryto. Ano, tady v zápise z roku 1814 stojí, že se půlláník M. N. oženil s dcerou rychtáře A. K., vdovou po I. D. - ale to, co za těmito suchými fakty a úředními záznamy stojí, ty osudy, radosti, smutky a touhy jednotlivých, konkrétních lidí, to se ze žádných listin vyčíst nedá.
I z toho je vidět, na jak tenký led se Herbjorg Wassmo pustila. A jestliže se pod ní neprobořil, jestliže přešla přes řeku na druhý břeh a vrátila se zpět, aby přinesla svou zprávu o ženách, které, jakkoli již fyzicky nepřítomné, přesto žijí - už tím, že žije ona -, pak se tak mohlo stát jen proto, že tyto své předchůdkyně hluboce miluje a sklání se před jejich životy a osudy, těžšími, než si sama dokáže představit.
Těžko se mi hledají slova, jakými přídomky tuto knihu ocenit. To, že je krásná, hluboká, dojemná - to je samozřejmě pravda. Pravdou však je i to, že jsou výjimečné knihy, které v sobě mají i ještě něco navíc, něco, co je dělá Krásnými s velkým K. Román Sto let norské spisovatelky Herbjorg Wassmo toto „něco navíc“ v sobě určitě má!

Komentáře (0)

kniha Sto let recenze