Důvěřuj cestě před sebou

recenze

Muž jménem Guillaume Vás vezme na toulky báječnou Paříží. Zavzpomíná na svou minulost, dotkne se svého nepovedeného manželství a představí Vám syna. Seznámí Vás také s vlastní knižní tvorbou.
Oslavíte s ním a jeho kamarády narozeniny a v neposlední řadě okusíte práci průvodce v cestovní agentuře I love Paris.

Guillaumeova šéfka Juliette se psychicky zhroutí, když se po několikáté setká s tzv. Pařížským syndromem. Její výbuch končí vznášející se Eiffelkou a krvavými šrámy.
Nyní je na Guillaumeovi a jeho půvabné kamarádce Edie, aby se postarali o agenturu a provedli Paříží skupinku japonských turistů. Po čem vlastně takoví turisté touží? Po skutečné Paříži nebo po pozlátku a pohádce o magickém místě, kterou si vysnili?
Agentura I love Paris se pustí do ohromného projektu, se kterým ochotně vypomůže mnoho přátel. Jak vše dopadne, nehodlám prozrazovat, jistě budete překvapeni.

Nečekaná ztráta důležitého člověka podnítí sblížení dvou zamilovaných osob. Nezůstane jen u vášnivých polibků.
Je možné na někoho čekat dvacet let a poté beze strachu opětovat lásku? Zdání všeho krásného je rozcupováno odloučením.
Prázdné srdce nelze naplnit láskou jiné ženy a tak náš hrdina píše a vzpomíná. Čekání se vyplatí a nakonec se přeci jen dočkáme šťastného konce.

Autorka příběh usadila do dnešní šílené doby techniky a tak není divu, že i cestovní agentura I love Paris je odkázána na hodnocení japonské blogerky Katzuko. Postava Katzuko je vylíčena jako mladá dívka bláznivého stylu a nepotkáme ji bez telefonu v ruce. Její nejčastější činností je focení a sdílení zážitků s on-line světem.

V knize je moc pěkně vykresleno prostředí. Občas jsem měla pocit, že jsem se ocitla v samotné Paříži. Sedím se svou láskou v zapadlé uličce na zahrádce malé restaurace. Stojí tu dřevěné stolky schované pod kostkovanými ubrusy. Stolky zdobí vázy s voňavým kvítím a plápolající svíčky. Dopřáváme si výborné víno, číšník nám přináší talíře se šneky a z restaurace slyšíme zpívat místní zpěvačku písně Edith Piaf. Z protějšího domu vychází parta mužů. Jeden z nich nese harmoniku. Než se ztratí v další uličce, harmonika se rozezvučí a zbytek party ji doprovází zpěvem…

Někdy máme štěstí na dosah, ale jsme slepí. Hledáme lásku tam, kde není. Jsme schopni vyzkoušet veškeré prostředky k dosažení svého. Kolikrát se spálíme a stejně nám nic nedojde. A pak přijde prozření. Tak je to i u Guillauma. Lásku má na blízku, přesto ji nevidí. Stačí jediná oslava v deštivém dni a vše se změní.

Staneme se také svědky teroristického útoku. Zde se mi velmi líbila jedna myšlenka. Hlavní postava si klade otázku, kde nebo co je srdcem Paříže. Odpověď získá právě v těžké době po útoku na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo.
Guillaume našel srdce Paříže, ale i srdce každé cesty, srdce světa, které člověk najde všude, kam se vydá (spojení lidí mezi sebou). My všichni jsme jedno. Srdce Paříže bije stejně jako srdce každého jednotlivého člověka.

Také se mi zamlouvaly rady staré ženy. Důvěřuj cestě před sebou. Věř, konej a tvé přání se stane skutečností.

Kniha není jen pohodové čtení do letních dnů. U mě například vzbudila touhu znovu si poslechnout mé oblíbené písně od zpěvačky Edith Piaf. Motivovala mě k vyhledání dalších údajů o spisovateli Voltairovi (jak to vlastně bylo s jeho srdcem). Zasnila jsem se nad nádhernou Paříží a posléze jsem si přidala některá motta z díla do své soukromé sbírky.

Komentáře (0)