Duševní choroby by neměly být společenským tabu – vždyť onemocnět může kdokoli z nás a je tudíž důležité o této problematice něco vědět

recenze

Můj život s úzkostí (2015) / JanH (563 views)
Duševní choroby by neměly být společenským tabu – vždyť onemocnět může kdokoli z nás a je tudíž důležité o této problematice něco vědět
Psychiatrická diagnóza... Pro spoustu lidí je bohužel stále nemyslitelné, aby se svými trápeními, která nesou všechny znaky duševní poruchy, navštívili lékaře. Být za „blázna“ je v naší společnosti představa natolik děsivá, že psychicky nemocní lidé svůj stav bagatelizují, snaží se jej před ostatními tajit, popř. vyhledávají pomoc u nejrůznějších šarlatánů. To ovšem nemůže skončit jinak než tragicky – tito „alternativní odborníci“, ohánějící se většinou pseudofilosofickými frázemi o léčivé síle jógy či něčeho podobného, jim totiž nakukají, že jejich základní problém spočívá ve slabé vůli, kterou se následně snaží posilovat všelijakými „východními terapeutickými praktikami“. Nešťastníci, kteří se namísto odborné pomoci svěřili do péče těchto individuí, nakonec stejně skončí na psychiatrii, protože jejich nemoc nemá vůbec nic společného se slabou vůlí či neschopností sebeovládání, ale je zapříčiněna změnami v mozku.
Je paradoxní, že duševní poruchy se přitom dnes dají velmi úspěšně léčit, přičemž včasně vyhledaná odborná pomoc tuto naději na uzdravení dramaticky zvyšuje. Tak např. nedostatek látky, zvané serotonin, způsobuje narušení správné komunikaci mezi nervovými vlákny v mozku a následnou úzkostnou poruchu nebo depresi. Psychiatr určí optimální medikaci, spočívající v nasazení účinných antidepresiv, což u naprosté většiny pacientů vede k rychlému zlepšení jejich stavu. Tvrzení výše zmíněných rádoby odborníků, že užívání antidepresiv je třeba se vyhýbat, hraničí s trestným činem – je to naprosto stejné, jako kdyby člověku, nemocnému cukrovkou, někdo tvrdil, že inzulín je „chemické svinstvo“, které si nemá píchat a namísto něj se spolehnout na meditační techniky či homeopatické přírodní preparáty...
Za hlavní přínos knihy Scotta Stossela s názvem Můj život s úzkostí považuji to, že v ní autor, celoživotně trpící úzkostnou poruchou, překonal ostych a předsudky a – lidově řečeno – „jde s kůží na trh“. Otevřeně hovoří o své nemoci, o tom, co život s ní přináší, snaží se vypátrat její příčiny a povzbudit ty, kteří jsou na tom podobně. Nejde pochopitelně o odborný spis – Scott Stossel je americký novinář, takže nejvýstižnější označení pro jeho knihu by asi znělo „populárně-naučná“. Z toho mimo jiné vyplývá, že některé autorovy názory a postřehy se nám mohou jevit jako diskutabilní, ostatně on sám nikde netvrdí, že má patent na rozum. Tím hlavním a podstatným je pro něj něco jiného, totiž podání osobního svědectví, které – jakkoli subjektivní a nenárokující si tudíž punc odbornosti – naruší a časem snad i odstraní všemožná tabu a předsudky, spojené s duševními nemocemi (a bohužel i duševně nemocnými).
Já jsem si z četby této jedinečné knihy odnesl kromě jiného toto:
Člověk, u kterého se objeví psychická porucha, je v první chvíli totálně zmatený. Vůbec nechápe, kde se vzal ten strach, ta náhlá úzkost, proč zmizela všechna životní radost. Jako první jej pochopitelně napadne, že tyto duševní stavy musí nějak ovládnout, nejlépe silou vůle. V tom ho utvrzuje i jeho okolí, pro které je podivínem, neschopným „být v pohodě“. Obvyklý průběh je pak ten, že člověk má vztek sám na sebe, na svou neschopnost ovládat se, na své blízké, že ho nechápou, ti zase netuší, proč někdo „úplně zdravý" (vždyť nemá rakovinu ani nic zlomeného!) může být tak smutný a zoufalý – a roztáčí se kolotoč, jedoucí stále rychleji. A přitom by stačilo tak málo...
Osvěta! Kolik bolesti, výčitek a trápení může jak postiženému, tak všem ostatním, ušetřit pochopení toho, o co v případě psychické poruchy jde! Na vině totiž není nemocný, ale jeho nemoc. Jak jsme si již řekli, úzkostné poruchy a deprese vyvolává nedostatek některých látek v mozku. Zlobit se tedy na neurotika, že je pořád smutný, je prakticky totéž, jako vyčítat slepci, že stále nic nevidí!
Pokud se zlepší informování veřejnosti, určitě se změní i pohled na duševní nemoci a lidé se přestanou bát chodit na psychiatrii. Ostatně – nějakou formou úzkostné poruchy může onemocnět kdokoli z nás. Spouštěčem takových stavů je na prvním místě dlouhodobý stres – tedy něco, s čím se dnes potýkáme skoro všichni.
Před léty jsem četl knihu Černobílé příběhy, v níž psychiatričtí pacienti popisují svůj život, do něhož zasáhla duševní nemoc. Říkal jsem si tenkrát, jak jsou podobné publikace důležité a litoval toho, jak málo jich vychází. Kniha Můj život s úzkostí je tudíž cenným a potřebným příspěvkem, věnujícím se této stále ještě dosti opomíjené problematice.

Komentáře (10)

kniha Můj život s úzkostí recenze

LordSnape
29.05.2016

@Delicius V gestaltu, kterým jsem si já prošel je v té obyč. psychoterapii cílem terapeuta se prakticky vcítit do role klienta a pomoci mu najít východisko z jeho pohledu - nejlepší a nejreálnější. Prakticky je to o tom, že je "vlastně normální", že to takto prožíváte, ale je zde cesta ven. Je to docela dobrá metoda, i když tam nefunguje ten klasický přenos jako v jiné terapii.

Arteterapie a biblioterapie je dobrá v tom, že ať už člověk vytvoří malbou či psaním cokoliv - já třeba jednou nenamaloval vůbec nic, protože mě nic neapadlo, a Dr. mi řekla, že to přesně reflektuje můj současný stav. Jsem na začátku nové kapitoly a je jen na mě, co si tam přidám a vytvořím. :-)

Delicius
29.05.2016

Tuším že v gestaltu (psychoterap. směr), se říká, že každý člověk má v sobě neurotické části osobnosti, každý má v sobě kousek narcise, hypochondra, úzkostňáka, OCD, fobika,...
ale vždy záleží na tom, jak moc se tato část osobnosti projevují, jak se zvětší, je vyvolána,...

má oblíbená teorie amerického dramaterapeuta je Rolová teorie,
v jednoduchosti říká, že člověk během života zastává obrovské množství (sociálních) rolí (čím do většího počtu rolí je schopen vstoupit tím je na tom líp-má větší možnosti)
Neurotikovi v tomto případě hrozí, že se zasekne v roli neurotika/nemocného, nebo v menší skupině rolí. Psychoterapie by měla člověku pomoci najít nové role...

Dále existuje takzvaná emoční distance vůči problému (duševní poruše)


problém______________problém_______________problém
Daleko______________Estetická distance________Blízká

Pokud je příliš velká distance- člověk ví co se děje, a není v tom žádná emoce (člověk je oploštělý)
Pokud je nízká distance, člověk je úplně u toho, prožívá to silně emocionálně, většinou chybí nadhled.
Cílem terapie v tomto případě by mělo být vytvoření zdravé vzdálenosti, kdy člověk ví co se děje, a do určité hladiny to prožívá. Slůvko estetická se používá v uměleckých terapiích (tedy to o co se zajímám), nevím jak je to v obyč. terapii.
V umělecký terapií se vytváří estetická distance třeba tím, že se člověk vymaluje- v obraze pak může reflektovat co se děje, popřípadě skrze metaforu, pohádku, projekci do hrdiny románu,....
Tak a končím s prokrastinací, jdu se učit, zkouškové. :-D

Antares
28.05.2016

Otázka znie "Čo je to lehká neuróza?". Keď sa začali moje problémy, tak som si myslela, že si proste pár týždňov oddýchnem, riadne sa vyspím a budem ok. Riadne som sa zmýlila a aj napriek snahe trvalo dlho, kým som to celé pochopila, čo sa deje. Psychiater Vám síce povie diagnózu, ale kým si to plne neuvedomíte, môžete papať liekov koľko chcete, nepomôžu Vám... Zmiznú príznaky, avšak problém ostáva. Vtedy musí nastúpiť spomínaná b) + c) fáza terapie, čo je niekedy značný oriešok... ale všetko ide, keď sa chce... Síce pomaly niekedy, ale ide.

LordSnape
28.05.2016

Pan Kratochvíl má naprostou pravdu. Léky nejsou samospásné a to navázání další léčby je důležité. Každý jen musí hledat, co mu vyhovuje. Individuál, KBT, skupina...

Já měl i psychosomatické projevy jako průjmy, křeče, bolesti hlavy, totální únavu... Tady už ta faramcie musí nastoupit. Ale v případě těch lehkých neuróz je vážně fajn prostě změnit životní styl a zkusit třeba najít nové přátele, kteří vás nakopnou k tomu životu. :-)

Jsem ale rád, že tady o tom mluvíme, protože je to dle mě důležité. Takže díky za recenzi a svěření se tady ostatních v komentech.

Delicius
28.05.2016

Kratochvíl (2003, Jak žít s neurózou), tvrdí, že rozdíle mezi psychickou poruchou a neurozou je ten, že neuroza nemá tělesné příčiny (tedy žádné hormony mimo).
V kapitolu léčba rozdělil na tři části:
a) farmokoléčbu- léky dostanou pacienta do stavu, kdy je schopen fungovat, ideální je navázat další léčbou, kdy se budou řešit příčiny.
b)Terapii- individuál/skupinovou
c) Jak se léčit sám: myslete pozitivně, nepřepínejte se, naučte se odpočívat, prostě psychohygiena. Takže aj ta jóga.

Kratochvíl patří mezi naše neznámější psychoterapeuty, je uznávanou kapacitou v oboru, a psychina v kromclu, je pravděpodobně nejlepší v celé čr.
Já své neurotické potíže řešil tím, že jsem se obaloval do různěbarevných bublin, aby pro mě ostatní lidé nebyli tak moc nebezpeční a biblioterapií.
A tradá, samoléčba (s jednou intervencí terapeutky) přinesla výsledky, jsem schopen se bavit, smát.

Současně netvrdím, že jsem měl kdoví co vážného. spíše takovou malou neurózku.

Antares
27.05.2016

Myslím si, že je na každom človeku, pre aký spôsob liečby sa rozhodne. Určite sú pádne argumenty pre použitie klasických liečiv, avšak hodne vecí má v rukách sám pacient, aby svoju chorobu prijal a konštruktívne sa snažil s ňou žiť. Mnoho ľudí považuje alternatívne spôsoby za podradné, avšak nechápu, že je to možno tiež spôsob osobného boja alebo nejaká nádej kdesi v tme...
Úzkostná (alebo úzkostne-depresívna) porucha je beh na dlhú trať, kde trať je plná výmolov. Preto si myslím, že žiadne rozhodnutie pokúsiť sa o nejakú zmenu by nemalo byť odsudzované. Či už je to vysadenie medikácie alebo prihláška na kurz jógy ;) Chce to proste hodne trpezlivosti. Je len dobre, že sa o tom hovorí/píše..

LordSnape
26.05.2016

@JanH Myslím si, že bychom tady neměli rozebírat můj zdravotní stav. Jednak chodím každý měsíc k lékařce a každý krok společně konzultujeme, a druhak do toho jiným nic není co já budu či nebudu se sebou dělat. Myslím si, že už jsem dost jinde, než když se mi to "spustilo". To nic nemění na tom, že úzkost je opravdu zrádná a chce kopec práce, sil a odvahy s ní bojovat.

JanH
26.05.2016

LordSnape
Ta knížka je dobrá, ale autor se možná nedostal až do stavu, v němž jste byl Vy, takže – podle mě – některé věci zlehčuje. Takže pro základní orientaci v problému pro lidi, kteří s duševní nemocí nemají zkušenost ano, pro Vás nevím.
Myslím, že s těmi prášky byste končit neměl, recidiva je bohužel dost častá.

1