Drsné prostředí švédský hor

Poslední pramen
Román z vesnice Černá Voda, ležící v drsném prostředí švédských hor, vám ukáže život obyčejných chudých lidí z období druhé světové války. Příběh má několik hlavních postav: malíř Elis, mladá Myrten a Kristin – Myrtenina nevlastní sestra.

Nejvíce mě bavil příběh Myrten, která v mladém věku nečekaně otěhotní, odjede od rodiny do Stockholmu a nikomu o dítěti nic neřekne. Musí si probrat svoje myšlenky, co od života očekává a zamyslet se sama nad sebou, což v tomto období není nic jednoduchého. Ve svém životním příběhu popisuje, jak se s těhotenstvím během války, ale i po ní, vypořádala a jak její život plynul dál…

„Sonji říkali Maličká. Nebylo jí ještě ani patnáct a byla mentálně zaostalá. Nevyznala se například v budově, cestou do prádelny bloudila. Ale byla moc milá. Po porodu půjde na operaci, prohlásila Margit, která věděla skoro všechno. Aby už nemohla mít další děti. To je dobře, řekla Myrten. Věděla o Sonji, jak je vstřícná – nedokázala by chlapce odmítnout. (…) Na mysli měla chlapce a muže. V nejhorším případě starce. Sahají si na poklopec. Plivou. Dělají grimasy. Vyrážíš na Courov?“

Začátek knihy byl docela zvláštní. Moc jsem ho nechápala. Neustálé skákání z myšlenky na myšlenku, absence označení přímé řeči a střídání časů mě hodně mátlo. Zdlouhavé, rozvleklé povídání o ničem, zbytečné popisování všeho okolo, včetně mechu na stromech, mi vadilo. Na obálce se píše, že je román mistrovské dílo a já se ptám – kde? Trošku jsem se nudila a myšlenky mi ubíhaly k tomu, co mám zítra nakoupit a co budu vařit o víkendu. Nevím, jestli je to překladem, nebo samotnou autorkou knihy, ale pro mě byl děj nezáživný a divně psaný. Nedalo se na něj při čtení moc soustředit.

Příběh mnoha lidí, žijících v horské vesnici za druhé světové války je přinejmenším zvláštní. Těch severských jmen a slov je v příběhu tolik, že i to mě v ději mátlo a já se v něm občas ztrácela.

U hodnocení jsem se rozhodovala, zda dát dvě nebo tři hvězdičky. Dala jsem nakonec tři hlavně proto, že to samozřejmě není jen příběhem či knihou, ale také mnou. Možná by se mi román líbil víc, kdyby byl psaný jiným stylem a měl o polovinu méně stran, než má nyní.

Někomu se určitě kniha může líbit mnohem víc a já věřím, že si své čtenáře najde. Ale mně prostě nesedla a můj šálek kávy to bohužel není.

„Tehdy se musel spokojit s tím, že žil z širšího času, určovaného pohybem slunce. Tmou, která je pohlcovala. Větrem, který začal šustit v hnědožlutých listech, které tady nahoře zůstaly na keřích. Zářijovým večerním větrem, který nevěstil nic dobrého. Měl strach? To nemohl říct. Ale měl se před vším na pozoru, i před šuměním větru, který mohl přinést zimu.“

Děkuji nakladatelství MOBA za recenzní výtisk.

autor: veronika0382 · 10. ledna v 12:14 · přečteno 86x

Komentáře (0)