Doslov ke knize Miloně Čepelky

recenze

Paní Poezie... Nedávno mi došlo, že je trochu jako Bůh, a věřím, že to není rouhání. Ač nikoli vševědoucí (i když možná to, co ví, záměrně jen neříká, přesvědčena, že chytrý náznak ponouká k domýšlení), je stejně jako On všudypřítomná a může se zjevit kdekoli. Ráda se například vysoukává z kontrabasu Milana Poutníka a ovšem z jeho veršů, které zpívá Lucie Peterková a jimž slouží všichni členové a všechny hudební nástroje náchodské šansonové skupiny 6NaChodníku. Znám je teprve několik let, to ke své škodě, ale protože vím, že nikdy není pozdě, tak ke své velké radosti.
Když se mi dostalo té cti, že mám napsat jakési dobrozdání do knížky, kterou Milanu Poutníkovi, oblíbenému profesoru náchodského gymnázia, vydávají jeho muzikantští kamarádi ke kulatinám, rád jsem se jako kolega ze starší generace ponořil do básní hlouběji. Říkám do básní, protože když na sebe verše vzaly tištěnou podobu a zřekly se berliček tónů, harmonie a barevných hlasů, musí se chtěnechtě přihlížet k jejich vlastnostem a schopnostem poznávacím a poetickým. Vždyť na papíře trvají i potom, co nástroje a zpěvačka zmlknou. Že jsou přesto určeny především ke zpívání, stává se v tu chvíli hodnotou spíš přidanou než omezující. Některé jejich kvality nám při pouhém poslechu můžou dokonce uniknout. Žádoucí vědění a poetično jsou v nich přitom obsažena tak samozřejmě, že si jich ani nemusíte všimnout. Dovolte proto pár příkladů:
\"Tabák voněl tvým dechem\" (skvělý přehoz funkce mezi dvěma objekty), \"být andělem je lehké, když se nic neděje\" (rázem tušíme andělskou dřinu, když se naopak něco děje, a to budí vděčnost a uznání), \"a z tepla kamen je mi líno\" (pohodlnost, na niž jsme si zvykli, je věru kontraproduktivní), \"lidé bez viny, ti jen v pohádkách jsou\" (takže nikdo nejsme oprávněni nikoho kamenovat), \"na zvonek cizí ruka buší, do zámku rve se cizí klíč\" (oceňte užití dramatických sloves), \"vzadu povstal trumpetista a přes orchestr vytryskl oheň\" (vizuální popis vyvolává nebývale žhavý pocit), \"má pohled bez očí\" (faktický nonsens ve funkci hrozby, vzápětí doplněný opět viditelným vjemem \"divně se vyjímá u fraku lopata\". Pro další perly se vraťte a objevujte si je sami, ale neopomiňte dvojlomnost přiznání v Blues o dlažební kostce - \"tu kostku lituju pro její samotu\" - v kontrastu závistivé mužské smyslnosti \"ona však nahlíží pod sukně všem ženským u plotu.\" Plus podobně v zemitější poloze \"dejte si buřty s cibulí a pusťte Beethovena a zapijte to rosou\".
Milan Poutník je nenápadný, ale výtečný básník. Pokud mu krok někde škobrtne, on i vy víte proč: slouží-li hudbě a hudba to vyžaduje, přizná jí přednost a velkorysost mu neuškodí. Proto se jeho verše dobře poslouchají i čtou. Potichu i nahlas.
Na závěr poznámečka: Přestože se vyskytly pochybnosti, není-li název knížky delší, než by bylo vhodné, udělal dobře, že si ho nedal vzít. JEŠTĚ JSOU RÁNA CÍTIT LÉTEM je věta voňavá. Je to právě ten poetický optimismus, jakého je nám dnes a vždycky zapotřebí.
Miloň Čepelka.

Komentáře (0)