Dobrodošli i ne razgovarajte o genocidu

recenze

Chorvatsko je krásným letoviskem, dvakrát jsem tam byla, jednou se spálila jako správný český vybledlý amatér a celkově měla z této země nijaký pocit. Turisti, bungalovy, pláže. A jedna špatná odbočka a cesta kolem rozstřílených domů. To bylo v minulém životě.

O dost let později jsme projížděli Srbskem, strávili v něm několik dní a to byla jízda. Roztodivná sídliště, fascinující jídla, skvělí lidé, nekonečné lány cest a… Kolem jedné takové cesty několik vesnic za sebou. Opuštěné domy, už bez střech. Jinde vysoký panelák. Bez lidí, jestli v něm však bydleli, bylo mi jich líto. Bída. Rozstřílené dopravní značky komentovat ani nemusím, to je v této části světa takový folklor.

Ale co se tu sakra stalo?!

Hanebně až po návratu domů jsem se konečně začala zajímat. O dramatických okolnostech rozpadu Jugoslávie jsem povědomí měla, sice základní vzdělání po sebevraždě Hitlera a nástupu pana Václava Havla v dějepise moc neprozradilo, ale nějaké informace ke mně prosákly i tak. Ale bylo jich opravdu málo.

A tak je jako vždy nejlepší se zajímat a já se do toho dala. A pochopila, že léta po roku 1990 nestála za nic jenom ve Rwandě, ale i v zemích bývalé Jugoslávie, kde boj o moc a etnickou nadřazenost zvítězil nad zdravým rozumem a roky zkušeností s pokojným soužitím. Nebo alespoň snášenlivostí. Nebo čímkoliv jiným, než střílením do dětí a starých rodičů. Než zakládáním koncentračních táborů. Než čímkoliv mimo nemyslné zabíjení a opojení z nenadálé moci.

Ale popořadě. Je totiž velmi důležité si odpovědět na otázku, kdo je Vladimír Dzuro, smutný pán z obalu knihy s brýlemi, který se na Vás i při koupi knihy dívá pohledem plným bolesti. Autor knihy, původně pražský kriminalista, který chytil v 90. letech příležitost za pačesy a odjel vyšetřovat zločiny proti lidskosti do bývalé Jugoslávie. V nejistém prostředí politických bojůvek, lokálních diktátorů a stálé nejistoty se stal součástí mezinárodního týmu policistů a expertů na právo a na mnoho oblastí vyšetřování. Jejich cílem bylo pohnat před soud všechny viníky masakrů, čistek, utrpení, plačících matek nad chybějícími těly dětí. Zakladateli hromadných hrobů. A to navzdory snaze místních úřadů vše krýt. Vladimír Dzuro bude v knize Vaším průvodcem, poslem těch nejhorších zpráv a vypravěčem o těch nejhorších masakrech a nejodpornějších pokusech vrahů o vyvinění. Ukáže Vám fotografie, desítky fotografií těch nejotřesnějších věcí.

A přitom bude stále mluvit. Stále bude odříkávat příběh své cesty po nestálém území proti úřadům. Pořád Vám bude připomínat, že je nutné zatykač vydávat tajně, že někdy se jen budete muset dívat, jak masový vrah prchá s požehnáním své země, která by měla pomáhat vyšetřovatelům a ne vrahům, a provede Vás kompletně aparátem šetření. Odkryjete s ním masový hrob na farmě Ovčara a zažijete zatčení jednoho z nejodpornějších lidí spjatých s tímto místem. Bývalým starostou obce Vukovar, který do svých bývalých přátel a spoluobčanů neváhal kopat a střílet a potom o tom nestydatě lhát. A přitom vědět, že dostat jej za mříže je téměř nemožné. Příběh zatčení starosty Vukovaru je jedním z nejsilnějších vyprávění, jaké jsem četla.

Četla jsem Jako bys jedla kámen od nakladatelství Absynt a i přes otřesnost vyprávění v něm obsažených je vyprávění Vladimíra Dzura jiné. Zaměřuje se na samotnou práci vyšetřovatele, na to pozadí příběhů, která v očitých svědectvích nejsou vyprávěna. Dovolí čtenáři náhled za oponu vyšetřování, transportu vězňů a soudního procesu. Ukáže nesmírnou důležitost této práce a její křehkost. I tak nechá promluvit i oběti a dokonce vyprávění doplní i vtipnými příhodami, které se dějí i v těch největších hrůzách. Například jak jeho kolega, nenápadný britský policista, podsaditý zrzek, je na hostině jedním z představitelů města vyzván k pijatice, vyzyvatel si je jist svým vítězstvím. Policista však s přehledem vítězí, protože za milou tváří se skrývá milovník hospůdek a dobrého pití a zůstává stát jako poslední s úsměvem. A pomůže tím posunout se i ve vyšetřování případu.

Často museli vyšetřovatelé kráčet velmi nestandardními cestami šetření, když se museli s vrahy i oběťmi setkávat na nestandardních místech, čelit odporu místních úřadů a prát se s neochotou ke spolupráci. Postupem času však překonali všechny překážky a pohnali ke spravedlivému trestu ty, u kterých to šlo. Mnoho si bohužel našlo svou cestu k bezúhonnosti. To je tak ovšem všude a pořád.

Příběh Vladimíra Dzura je vyprávěn v první sobě a je to vhled do vyšetřování. Nemůže prozradit vše, nemůže vyprávět o všem a nelze čtenáři ukázat úplně všechno. Na několika případech však dokáže přiblížit atmosféru vyšetřování a doslova se prohrabe masovými hroby i svědomím vrahů. Těžko říct, co je otřesnější. Kniha není pro slabé povahy ani pro konzumenty snadných vyprávění. Jedná se o pojednání o právu a jeho uplatnění ukázaném na konkrétním případu genocidy, která probíhala na území bývalé Jugoslávie. Jedná se o nesmírně cenné svědectví a kniha je na mnoho přečtení. Je mi jasné, že pokud ještě pojedu do Chorvatska, pláž mi může být ukradená. Chci vidět Dubrovník a místa, která byla ostřelována a kde zbytečně umírali lidé. Na tyto příběhy se nesmí zapomenout a právě díky skvělým lidem jako Vladimír Dzuro a jeho spolupracovníkům neutekli všichni viníci masakrů.

Nadpis článku je chorvatsky, znamená „vítejte a nemluvte o genocidě“. Nebylo to pořád jen letovisko. I když se mnoho místních snaží zapomenout, je důležité vědět, co si v sobě obyvatelé těchto zemí nesou. A chovat se i na dovolených s náležitou úctou. Nikdy nevíte, co se na kdejaké pláži nebo na místě nyní u stánku se zmrzlinou mohlo kdysi stát. A co v sobě skrývá i sama před sebou prodavačka zmrzliny. Myslete na to. Všichni jsme lidé.

Komentáře (0)