Do posledního dechu

recenze

"Nejstrašnější příšery jsou ty, které číhají uvnitř našich duší. - Edgar Allan Poe"

A je to tady. Erika Fosterová již po čtvrté musí najít vraha dřív, než udeří znovu. A i když už nepracuje na vraždách, ale v Projektovém týmu na pozici, kterou čím dál více nesnáší, tak udělá vše pro to, aby se k vyšetřování vraždy dostala (jinak by to snad ani nebyla Erika). Samozřejmě, že v týmu nesmí chybět Mossová a Peterson. Setkáme se i se superintendantem Andym Sparksem, u kterého poznáme i jeho jinou stránku osobnosti.

"Joshi, tohle není můj případ. Měl jste se obrátit na superintendanta Sparkse." "To je ten hrozný chlap, co vypadá jako upír s hemeroidy?" Erika potlačila úsměv. "Přesně ten."

Erika je pořád stejně tvrdohlavá a drzá. Jde si za tím, co chce a nikomu přitom neleze do zadku. Je velmi impulzivní a občas jde proti rozhodnutí svých nadřízených, ale pořád je to v dobré víře toho, že najde vraha a pomůže obětem zločinu. A díky tomu jsem si jí velmi oblíbila.

Autor se tentokrát zaměřil na problém dnešní doby. A to sociální sítě, nebo spíše na temnou stránku sociálních sítí, kde lidé sdílí všechno a se všemi. Jeden by nevěřil, co všechno jsou ochotni poslat úplně neznámému člověku (a že jsem toho jako manželka policajta už slyšela). Nehledí na to, co se může stát a jak se toho dá velmi rychle zneužít.

V této knize se vrah zaměří na krásné mladé dívky a přes sociální sítě, kde si zřídí falešný profil, se s nimi sblíží a domluví si schůzku na slepo. Poté je unese, mučí a nakonec zabije. Kolik dívek musí zemřít, než se týmu podaří vraha odhalit?

"Jeho oči byla mírné a hnědé, ale hluboko zasazené a malé, takže vypadaly jako prasečí očka. Měl drobný kulatý obličej, tenké rty a ustupující bradu. Vlastně šlo o tučný lalok, který mu visel mezi spodním rtem a krkem. Ale ze všeho nejvíc ji zneklidňovaly ty jeho dětské zuby. Malé a ostré."

U tohoto dílu jsem měla opět nervy na pochodu, jedna akce střídala druhou a já knihu nedokázala odložit. Ke konci už mě chytaly infarktové stavy a já ji musela za každou cenu dočíst (co na tom, že mi měl v půl páté ráno zvonit budík do práce).

Kniha se dá určitě číst i bez znalosti předchozích dílů, ale já jsem tentokrát opravdu ráda, že se mi do rukou dostal nejprve první, Dívka v ledu, kde se seznámíme s Erikou a jejím týmem. Postavy se nám postupně vyvíjejí a byla by škoda se o to připravit. A pokud vás první díl zaujme, tak nezbývá než pokračovat knihou Noční lov, kdy po této následují Temné hlubiny.

"Takže vy si myslíte, že jste absolutně čistá?" "Jsem čistší než většina ostatních, madam. Nebojím se nahlas říkat to, co si myslím. Proto mě také váš předchůdce přeskočil, když se jednalo o povýšení."

A já nemůžu jinak, než doporučit i tento díl, protože stejně jako u předchozích, to bylo zábavné, vzrušující, čtivé, napínavé a dokonalé. No prostě a jednoduše. Bylo to skvělé. A i když skoro od začátku víme, kdo je náš vrah, tak o překvapení zde nouze není. Robert Bryndza rozhodně umí psát, zatím nezklamal a já ho řadím mezi své TOP autory.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Cosmopolis, kde si také knihu Do posledního dechu můžete koupit.

Robert Bryndza dostal přednost před vším ostatním (jako vždy).
Mějte se krásně.
Pary

Komentáře (0)