Do hlubin srdce druhých lidí nevidíme

recenze

Sníh padá na cedry (2000) / Matematicka
Do hlubin srdce druhých lidí nevidíme
Prvotina amerického spisovatele Davida Gutersona Sníh padá na cedry se zabývá tématem amerických internačních táborů pro Japonce, které se do té doby v literatuře příliš neobjevovalo. Na příběhu jednoho soudního procesu s Japoncem se podařilo Davidu Gutersonovi dostat téma do všeobecného povědomí a tato jeho knižní prvotina měla celosvětový ohlas.

Příběh se odehrává na maličkém ostrůvku San Piedro v Pacifiku, kde žijí převážně rybáři a pěstitelé jahod. Tento ostrov je tak malý a izolovaný od zbytku světa, že život na něm má své zvláštnosti:
Uvědomoval si omezenost světa a jeho šedivost, a právě to ho poutalo k ostrovu a k životu na něm, vymezenému vodami, jež ho ze všech stran obklopovaly; tato skutečnost vnucovala ostrovanům jisté povinnosti a podmínky, jaké lidé na pevnině neznají. Nepřítel na ostrově je nepřítelem jednou provždy, říkával Arthur svému synovi. Tady se člověk nemůže rozplynout v anonymním davu nebo si najít jinou společnost. Ostrované, jejichž domov je uvězněn v moři, jsou z jeho podstaty nuceni dávat si pozor na každý krok. Máte-li vůkol sebe jen moře, nemůžete beztrestně šlapat po citech druhých. A to je dobré i špatné zároveň; dobré, protože téměř všichni se zajímají o druhého; špatné, neboť to vede k tomu, že se lidé uzavírají do sebe, pociťují lítost a hořkost, žijí v úzkostech a strachu otevřít se. Posuzovaní a posuzující, přetvářka v každé situaci; obyvatelé ostrova jsou nepřístupní výměně myšlenek a vzájemnému ovlivňování. Nemohou svobodně vyjadřovat své názory, protože jsou zahnaní do kouta; ať se podívají kamkoli, široko daleko nevidí nic než vodu, vodu, která jim neustále hrozí záplavou. I stalo se, že jak tak zadržovali dech a opatrně našlapovali, stali se z nich malí, úzkoprsí a omezení sousedé.

Kromě přistěhovalců z Evropy žije na ostrově také početná japonská menšina, sezónní práce tu běžně vykonávají i lidé dalších národností, např. Číňané. Příběh začíná v roce 1954, když je místní rybář nalezen mrtvý a z jeho vraždy je obviněn Američan japonského původu Kabuo Mijamoto. Poté, co začne soudní líčení, se ale s vypravěčem příběhu vracíme hluboko do minulosti, protože právě tam se skrývají staré křivdy, které znovu vyplouvají na povrch... Ukazuje se, jak nesnadné je soužití přistěhovalců evropských a japonských – a to především po japonském bombardování Pearl Harboru a 2. světové válce. Válečné zkušenosti, události, ale i předsudky dopadají na osudy konkrétních lidí, rozvrací lásky, rozbíjejí manželství.

Ishmael je v době procesu už dospělým novinářem, který sám vydává místní noviny, a touto optikou proces sleduje. Je v něm ale také osobně zainteresován. S Hacue, manželkou Kabua Mijamota, vedle sebe v dětství vyrůstali a dětské přátelství přerostlo v lásku. Bohužel ale v té době byla láska dvou lidí těchto dvou národností nepřípustná:
Jednou odpoledne mu Hacue vyprávěla o školení u paní Šigemury a doporučení, které jí dávala ve třinácti, aby se provdala za chlapce své rasy, za Japonce z dobré rodiny. Znovu řekla, jak je nešťastná z toho, že klame svoje lidi. Její tajný život, který ji v přítomnosti rodičů a sester neustále tíží, v ní vyvolává pocit, že je hříšně klame – řekla Ishmaelovi, že jiné slovo než hřích pro své konání nenachází. Venku stékal z baldachýnu cedrových větví déšť na břečťanový podrost. Hacue seděla, tvář opřenou o kolena, dívala se ven a po zádech jí splýval jediný dlouhý cop. „To není žádný hřích,“ trval na svém Ishmael. „Na tom není nic hříšného, jak by mohlo být? Hřeší svět kolem nás, Hacue,“ dodal. „Nemysli na to.“
„To není tak jednoduché,“ řekla Hacue. „Vždyť já své rodině denně lžu. Někdy si myslím, že se z toho zblázním. A někdy si říkám, že to takhle dál nejde.“
Později leželi vedle sebe na mechu a s rukama za hlavou hleděli na ztmavlé cedrové dřevo. „Takhle to dál nejde,“ zašeptala Hacue. „Nemáš z toho strach?“
„Já vím,“ odpověděl Ishmael. „Máš pravdu.“
„Co budeme dělat? Kde je odpověď?“
„Nevím,“ řekl Ishmael. „Zdá se, že žádná neexistuje.“


Jednoho dne musela Hacue náhle odjet:
„POKYNY PRO VŠECHNY OSOBY JAPONSKÉHO PŮVODU, ŽIJÍCÍ NA UVEDENÝCH ÚZEMÍCH,“ stálo tam, a následoval seznam: Anacortes a Bellingham, San Juan a San Piedro a řada dalších lokalit ve Skagit Valley; zapomněla už, která to byla. V každém případě to znamenalo, že do poledne 29. března je musí Japonci opustit. Jejich evakuací byla pověřena Čtvrtá armáda.
Etta počítala na prstech. Japonci dostali přesně osm dní. Mohli si s sebou vzít lůžkoviny, prádlo, toaletní potřeby, šatstvo, nože, vidličky a lžíce, talíře a šálky. Vše mají svázat do ranců a označit svým jménem. Mohou si vzít, kolik unesou, ale žádná domácí zvířata. Vláda oznámila, že jejich nábytek uskladní. Nábytek zůstane, Japonci se mají hlásit v nástupním středisku v přístavu Amity Harbor 29. března v osm hodin ráno. Vláda se postará o jejich přepravu.
„Proboha!“ zvolal Carl. Palcem papír znovu uhladil a zavrtěl halvou.
„Letos nebude dost sběračů,“ napadlo Ettu. „Když tu nebudou Japonci, mohli bychom vzít nějaké Číňany z Anacortes.“
„Na to je dost času,“ řekl Carl. „Proboha, Etto!“ zavrtěl hlavou.
Carl zvedl ruku z papíru, který se sám od sebe na stole svinul. „Panebože,“ opakoval, „všeho všudy osm dní.“
„Všechno rozprodají,“ mínila Etta. „Však počkej, uvidíš. Všechny ty jejich serepetičky, hrnce a pánve. Nemůžou dělat nic jiného, než prodávat tomu, kdo bude chtít koupit.“
„Lidi z toho budou těžit,“ řekl Carl a potřásl velkou hlavou. Opřel se lokty o stůl. Věděla, že za chvíli bude chtít něco k jídlu a nadrobí jí v kuchyni. Stačilo se na něho podívat. „To je zlé,“ řekl. „To není spravedlivé.“


Brzy nato odjel i Ishmael – bojovat do války:
Ishmael si brzy odpoledne uvědomil, že příčinou nasládlého pachu, který se táhne z pláže, jsou mrtvá těla námořníků. I on zvracel a dopil poslední vodu z polní láhve. Pokud mu bylo známo, z jeho čety nezůstal naživu nikdo. V posledních třech hodinách nikoho ze svých neviděl, ale prošlo kolem družstvo, které mělo za úkol dozásobit vojáky podél opevňovací zdi; dostal karabinu, balíček s municí a mačetu. Puška byla plná písku, a tak ji čistil s pečlivostí, odpovídající zcela jiné situaci. Seděl u zdi, řemínek přilby povolený, v ruce držel kohoutek a otíral jej cípem košile. Vtom se vylodila další obojživelná vozidla a začalo se střílet z minometů. Ishmael je chvíli fascinovaně pozoroval: muži padali, sotva se nohou dotkli země, někteří byli na místě mrtví, jiní ranění, a ti, co zůstali naživu, s řevem utíkali; pak sklopil hlavu, neboť už nechtěl nic vidět, a věnoval se dál čištění pušky. Když o čtyři hodiny později nastala noc, seděl tam ještě s karabinou v ruce a od opasku mu visela pochva s mačetou.
Pak dorazil na pláž jeden plukovník s doprovodem a vyzval roťáky a poddůstojníky, aby znovu zformovali čety. Ve 21.00 hodin, řekl, tedy za necelých dvacet minut, se všichni přítomní muži musí dostat přes zeď; kdo zůstane, bude postaven před vojenský soud; je načase, dodal, aby se začali chovat jako námořníci. Plukovník odešel a poručík Doerper z roty K se Ishmaela zeptal, kde je jeho jednotka a jak si to u všech čertů představuje, zakopat se tady sám u zdi. Ishmael mu vysvětlil, že při vylodění přišel o svou aparaturu a všichni kolem něho padli nebo byli raněni; o nikom z nich neví. Poručík Doerper ho netrpělivě vyslechl, řekl, že nemá čas na hlouposti a přikázal, aby shromáždil všechny muže u zdi, zformoval novou četu a pak se hlásil plukovníku Freemanovi na velitelství, které zřídil za zabořeným pásákem.


I přesto se k Ishmaelovi dostane dopis, ve kterém mu Hacue sděluje, že už ho nemiluje a že ho vlastně ani nikdy nemilovala a žádá ho, aby na ni zapomněl. Vdá se za Kabua, má děti a jakémukoliv kontaktu s Ishmaelem se striktně vyhýbá.

Pak ale začne proces s Kabuem Mijamotem a Hacue tuší, že Ishmael jako místní novinář může proces ovlivnit minimálně tím, jak o něm bude referovat v místních novinách. To ještě ani netuší, že Ishmael narazí při své práci na papír, který může proces zcela zvrátit… Jak se nakonec Ishmael rozhodne? A dojde ke smíření mezi ním a Hacue? To se v knize dozvíme i přesto, že příběh končí konstatováním, že do hlubin srdce druhých lidí nevidíme...

Komentáře (0)

kniha Sníh padá na cedry recenze