Dny posledního sněhu

recenze

Několik lidí, několik osudů. Když ještě venku v plné síle kralovaly sníh a mráz, vzájemně se tito lidé neznali a zítřky stále znamenaly budoucnost. Dny posledního sněhu v nastupujícím jaru to změnily. Právě tehdy se jejich životy nechtěně protnuly. Fatálním způsobem…

Nějak takto by se ve zkratce dal shrnout děj nové detektivky německého spisovatele Jana Costina Wagnera, která vyšla před nedávnem v brněnském nakladatelství Moba pod velmi příznačným názvem Dny posledního sněhu. Ačkoli je Wagner německé národnosti, žije střídavě také ve Finsku a jeho tvorba se jasně řadí mezi severskou krimi.

Hlavní postavou románu Dny posledního sněhu je, stejně jako ve čtyřech předchozích autorových knihách, posmutnělý a melancholický finský detektiv Kimmo Joentaa, truchlící po své milované zemřelé manželce. Vzhledem k tomu, že pokaždé řeší zcela jiný detektivní případ, dají se jednotlivé knihy číst nezávisle na sobě, bez nutnosti znalostí děje předchozích příběhů. Jen kriminalistův osobní život se postupně vyvíjí směrem vpřed.

Dny posledního sněhu zachycují osudy několika lidí, kteří se mezi sebou nijak neznají. Lasse Ekholm právě veze svoji dceru z hokejového tréninku, když ho na silnici zcela oslní zběsilou rychlostí jedoucí auto za ním, a on nezvládne řízení. Dochází k nehodě, při níž jeho dcerka umírá a řidič druhého vozu ujíždí.

Bankéř Markus Sedin zase vyráží na služební cestu do Belgie, kde potkává v jednom z nočních klubů mladou tanečnici a společnici Réku. Přestože má doma manželku a malého syna, doslova ztrácí hlavu. Kupuje pro Réku byt a stěhuje ji k sobě do Finska. Naopak detektiv Kimmo Joentaa se ocitá nejen u dopravní nehody Lasse Ekholma, ale později také v parku v Helsinkách, kde jsou nalezena dvě mrtvá těla. Kdo oběti zavraždil?

Osudy jednotlivých postav se odvíjejí v pozvolném tempu a zprvu to vypadá, že žádná spojitost mezi nimi neexistuje. Čím více stránek ale čtenář otočí, a čím hlouběji se do příběhů noří, tím je patrnější, že pojítko tu vzniklo. A velké. Kromě toho je tu i několik kapitol, které se odehrávají „v jiném čase a na jiném místě“ a do celého příběhu mohou, ale také nemusí výrazně promluvit.

Autor krůček po krůčku postavy proplétá a děj sune plynule vpřed. Po několika desítkách stránek vypadá konec jako vytušitelný, všechno do sebe zapadá jako puzzle. A přece to neplatí. Nečekaný závěr čtenáře na několik vteřin zcela zaskočí, paralyzuje, a nakonec mu nezbude, než konstatovat, že to měl autor od samého začátku dokonale promyšlené.

Jan Costin Wagner vypráví velmi úsporným stylem, neplýtvá slovy a děj řadí do krátkých kapitol, které zaručují dynamický spád. Jeho kniha se nedá označit za čistokrevnou detektivku, protože na to obsahuje až příliš velký lidský a myšlenkový přesah, na to působí celý příběh až moc reálně, na to je v něm ukryto až příliš emocí. Toto silné detektivní drama je psáno s výrazným poetickým nádechem a nabízí širokou škálu citově zabarvených přirovnání.

Dny posledního sněhu jsou napínavým, ponurým, teskným příběhem, jenž výborně sedne všem, kteří v detektivkách rádi nalézají i ono pověstné „něco navíc“. Doporučuji!

Komentáře (0)