Dnes to nestojí za nic, stejně jako včera

recenze

Padesátá léta jsou nejen v našem státě vnímána jako období teroru, politických procesů s bezvládnými figurkami (čest Miladě Horákové i jiným statečným) třídního boje (o chleba, máslo, mléko) a celkově šedočernou budovatelskou parodií na cokoliv. Sovětský svaz po druhé světové válce vytvořil z velké části Evropy své vazalské satelity, ve kterých jakékoli náznaky svobodného myšlení přejel pro jistotu několikrát tankem a než se Stalin na několik dní v roce 1953 natáhl na zem, aby se na něj chodili nějakou dobu všichni dívat, jestli ještě dýchá, vládl v těchto státech neomezený rudý teror. Pak teda vládl taky, akorát trochu vybledl, ztloustl a sem tam poslal tanky.

Paranoidní zřízení nevěřilo nikomu, a to ani samo sobě, a požíralo nejenom své děti, ale také spratky, kteří o něj vůbec nestáli. Obyvatelé měli několik možností, a pokud včas nezdrhli za hranice do území spadajících pod západní mocnosti anebo si je režim nenašel, aby je více či méně rychle zabil, nezbývalo, než v té věčné šaškárně přežívat a sledovat cirkus, jaký předváděli tehdejší zástupci vlády. Jedním z takových diváků byl i spisovatel Čestmír Jeřábek, jehož dílo asi většina lidí dnes nezná, ale skrze své deníky se stal nesmrtelným. A jsou to deníky vskutku nevídané.

Životopis Čestmíra Jeřábka ukazuje prototyp člověka, který zažil mnohem lepší časy, a taky si je pamatuje, a proto může srovnávat se sovětským blahobytem, který nikdy nenastal. Jeho zápisky začínají několik dní před únorovým pučem roku 1948 a pokračují dalších deset let, než mu došlo, že nesmyslný režim jen tak nepadne a už se mu o tom nechce ani psát. Jeho postřehy, zápisky světových událostí, přepisy částí novinových článků, ilegálního rádiového zpravodajství, rušeného na území Československa, i další postřehy jsou však nesmírně cenným svědectvím doby, která rezonovala celým světem, až bohužel utichla v dlouhé agonii. Jako stříbrná nit se však mezi daty táhne naděje, že to všechno skončí, že zase někdo poslal protestní nótu a že třeba rudý moloch povolí a pustí je ze svých spárů.

Nikdy se to nestalo. Tedy, tak jak v to autor doufal. I tak však s vtipem a jemným sarkasmem glosuje každodennost stupidního režimu, který nadšeně zdobí ulice za miliony v časech, kdy není chleba ani kvalitní oblečení, který krvavě potlačuje stávky a vzpoury těch, kterými se stále obhajoval, tedy dělníky a kdy autor útěchu nalézá daleko od lidí, v lesích kolem Brna. Své myšlenky zaznamenává do ilegálního deníku, který nikdy nesmí zástupci vládnoucí moci najít a ukazuje tak život obyčejného člověka vprostřed hnití.

Ze zápisků mrazí. Většina je krátká, jen málokterý je delší a je zde cítit hluboké autorovo pohrdání zástupci vládnoucí strany i jejich přisluhovači. Každý je uveden upřesněním dne a roku a pomalu tak s Čestmírem Jeřábkem můžete kráčet desetiletím našich dějin. Dostanete se do autorovy hlavy a vnímáte jeho emoce, zmar. Popisuje úpadek, jaký začal postihovat téměř všechny oblasti života i jeho tichý vztek, který toto provází.

Ne, Čestmír Jeřábek nebyl ani disident ani voják ani bojovník. Žil potichu a nenápadně svůj život a stále vyhlížel konec, který nenastal. Nakonec si zvykl. Nebo taky ne, to už se však nedozvíme.

V jeho zápiscích však můžeme najít i jiná zajímavá svědectví, a to například hudební, kdy se svou ženou a dcerou stále navštěvoval koncerty, případně také knižní, protože jako vášnivý čtenář se utíkal do světa knih, aby unikl nestravitelné realitě. Tipů obojího druhu, včetně filmů, zde lze nalézt opravdu mnoho. Také mě zaujala svědectví o četných vlakových neštěstích, o kterých dnes z veřejně dostupných zdroj nelze nic dohledat, pokud bych neatakovala nějaký archiv k tomu určený. Je to zajímavý poznatek, jak režim považoval tyto mrtvé za natolik zbytečné, že dnes již nelze z tehdejších pramenů téměř nic dohledat. A takto můžete pokračovat dále.

Deníky Čestmíra Jeřábka jsou neskutečně bohatým materiálem pro studium oněch časů, autor zaznamenal opravdu detaily tolika pohnutí doby, že jen vypsat zde jmenný seznam by bylo dlouhé čtení. Zmíním ještě jeho profesi, tedy spisovatel, a jeho vášnivou nenávist k Janu Drdovi, kterému přál minimálně šibenici za likvidaci spisovatelské profese. Vcelku mu rozumím.

Kniha se shání poněkud s obtížemi, vydavatelství k dnešnímu dni její reedici neplánuje a obě vydání jsou rozebraná, vyjma několika kusů v knižních bazarech, které udivují svou cenou. Jedná se však skutečně o jedinečné svědectví, a pokud si jej nechcete nechat ujít, vyplatí se chvíli sledovat stopy starších výtisků a po některém skočit. Odměnou bude autorův sarkasmus tváří v tvář absurditě své doby, která udivovala množstvím lží a vražd nevinných lidí.

A to se vyplatí.

Komentáře (0)