Dívka na kusy

recenze

Dívka na kusy (2018) 5 z 5 / P.ary
Dívka na kusy

"Mám pocit, že hořím. Sálám dnem i nocí. Musím a chci tu pálivou temnotu ze sebe vyříznout. Když se očistím, umyju a upravím, budu se cítit líp. Vychladnu a zklidním se. Chci pocítit příjemný chlad mechu, který roste hluboko v lesích."

S Charlottou neboli Charlie, se seznámíme v nemocnici na psychiatrii. Ocitá se na místě, na kterém je spousta takových jako ona. Lidí, kteří si nějakým způsobem ubližují. Charlie už si za svůj sedmnáctiletý život prožila víc než dost. Smrt otce, nezájem matky, ztráta jediné kamarádky a spousty dalšího. Nemá pouze fyzické jizvy, má i ty emocionální.
Po propuštění z nemocnice se o sebe musí znovu postarat sama. Odjede za svým kamarádem na místo, kde v životě nebyla. Do Arizony. Jak to všechno zvládne? Nechá si pomoci, nebo se opět vrátí do starých kolejí a začne si ubližovat?

"Vytáhnu kovovou skříňku a začnu do ní ukládat vše potřebné: roli gázy, krém, lepicí pásku a sklo zabalené v plátně, jedno vedle druhého, všechno sedí, je to dokonalé."

Jako první mě zaujala obálka. Přesně vystihuje příběh, který se v knize odehrává, a hned na to styl psaní autorky. Kniha je rozdělena na tři části, která skrývá velmi krátké kapitoly. Kathleen dokáže zaujmout, a já se nemohla od knihy odtrhnout. Potřebovala jsem vědět, jak to s Charlie dopadne. Občas zabrouzdáme i do minulosti, kde nám Charlie poodkryje několik svých tajemství. Prováděla jsem s ní i dechová cvičení na uklidnění, která ji naučila Casper, chtěla jsem ji obejmout, protože každé dítě (i když mu je sedmnáct let) potřebuje vidět, že ho někdo má rád, že mu na něm záleží.

"Řezání je pomyslným plotem, který si vystavíme okolo svého těla abychom udržely ostatní lidi od sebe co nejdál, a přitom toužíme po tom, aby se nás někdo dotýkal. Plot je ale ostnatý, takže ani my jej nedokážeme přelézt. Co pak?"

Kniha se četla velmi dobře. Je krásná, ale zároveň děsivá. Máme zde zpracované opravdu citlivé téma. Sebepoškozování. Ale není to jen o tom, je tu také alkoholismus a drogy. Je to kniha o ztrátě, přežití a naději. Naději, že někde je světlo na konci tunelu. Už jen to, že autorka čerpala z vlastních zkušeností.

"Charlottinu depresi popisuji podle vlastních zkušeností, ale její příběh je jen její, stejně jako můj příběh je můj." (z rozhovoru s autorkou - knihyomega.cz)

Z knihy jsem cítila ten smutek, který Charlie prožívala, ale také naději, když si vzala papír, uhel a začala malovat. Příběh mě pohltil tak, že jsem vše prožívala s hlavní hrdinkou a doufala, že na světě jsou lidé, kterým není život někoho, koho znají teprve krátce úplně lhostejný. Život opravdu není fér a každý má nárok na trochu toho štěstí.

I když se uvádí, že je kniha pro mládež, tak já bych ji doporučila každému, koho toto téma zajímá. Ať jste mladí nebo staří, je to jedno. Na věku nezáleží. Kniha předčila mé očekávání. Je to velmi silný příběh a já jsem ráda, že se mi naskytla příležitost si ho přečíst.

Jako mámu dvou dětí se mě kniha opravdu dotkla. Vzala mě za srdce.
Mějte se krásně.

Komentáře (0)