Dílek do mozaiky, svébytný román ovšem ne

recenze

Urbo Kune (2015) / honZic (102 views)
Dílek do mozaiky, svébytný román ovšem ne
Podtitul nového textu prozaika Miloše Urbana zní „paralelní román“. Více je ovšem velmi specifickým produktem a literárním experimentem. Autor příběh napsal jako součást multižánrového projektu Urbo Kune, což v esperantu znamená společné město. Jedná se o projekt studentů Fakulty architektury ČVUT a Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě, kteří pod vedením Petra Hájka dostali za úkol využít prostor bývalého zbraslavského lomu. Z jejich myslí tak vzniklo Urbo Kune. Dům – město složené ze sedmdesáti devíti slotů, jenž svou strukturou připomínají stránky otevřené knihy. Každý slot poté představuje samostatnou jednotku sloužící ke specifickému účelu. Urban dle svých slov tento projekt pouze „zalidnil příběhem“ a po dvou letech ho tak doslova oživil.
V současné české literatuře neexistuje žádný jiný autor, který by ve svých knihách pracoval s architekturou jako právě Urban. Volba Petra Hájka, kdo napíše román právě o Urbu, tak byla jasná.
Pro Urbana se však jedná o změnu v nazírání na samotnou architekturu. Ve svých předchozích románech totiž oživoval kouzlo architektury středověku, baroka či bývalého pražského židovského ghetta, kdežto v románu nejnovějším se zabývá naopak literaturou budoucnosti. Architekturou zatím jen malovanou na papíře. Do těchto vod se Urban pustil poprvé a není si zde jistý v kramflecích. Jeho romány stály vždy pevně na lokacích, které autor dokonale znal, nebo nastudoval a následně je vložil do detektivního rámce. V knize Urbo Kune otevírá vrátka novému, jemu dosud nepoznanému, žánru sci-fi. Netypický žánr, netypické kulisy a netypický příběh tak staví nový Urbanův román spíše do řad literárního experimentu než svébytného románu.
Kniha je vyprávěna v ich – formě hlavním hrdinou, Mikulášem Jelenem, který je vybrán jako nový knihovník do města, jež se mělo stát, v mysli svého stvořitele miliardáře Zikmunda Kůna, hlavním městem Eurosvěta. Ovšem díky společenské situaci, je naopak jakousi odizolovanou pevností. Mikuláš v rámci nové nabídky tak kompletně změní svůj život. Nastoupí do nové práce, nastěhuje se do bytu přímo v Urbu Kune a pomalu se zapojuje i do místního společenského života.
Čtenář se tak jeho očima seznamuje s rozmístěním a účelem samotných slotů, odkrývá hierarchii ve vedení města a hlavně sociální specifika. Ty jsou v knize důležité jak v městě budoucnosti Urbo Kune, ale i v paralelním světě, jež je do města vtěsnáno.
Samotný vypravěč v roli hlavního hrdiny není pro Miloše Urbana novým specifikem. Ovšem na rozdíl od předchozích knih vyznívá jeho vyprávění velmi rozpačitě. Je roztěkané, čtenář se v něm ztrácí a je zatíženo nadbytečnou popisností. Je to právě díky vsazení příběhu do kulis vytvořených v cizí fantazii a ve své podstatě pouhým plněním zadání autorů projektu.
Stejně jako je město rozdělené do spousty slotů, jež každý žije svým vlastním životem, je i samotný příběh rozkouskován na spousty malých. Problémem však je, že na rozdíl od Urba, kde sloty tvoří plně fungující město, Urban malými příběhy nevytvořil plnohodnotný příběh. Jím vytvořený svět příběhu není soudržný a nedýchá.
Urban se již v předešlé knize, Přišla z moře, trápil s chatrnou zápletkou, ovšem v románu posledním zašel již za okraj zápletky fungující a uvěřitelné. Příkladem je již na prvních stranách řečená nabídka práce knihovníka. Čtenář nabývá dojmu ničím nemotivovaného textu, do kterého je navíc vsazena nevěrohodná historka o jakési průchozí bráně mezi dvěma světy. Aby byl žánr sci-fi dotažen do naprostého konce nemůžou chybět futuristická auta, futuristické vybavení města, potažmo bytů, roboti a samozřejmě láska hlavního hrdiny s ženou z paralelního světa.
Sblížení sci-fi a architektury se tak v románu Urbo Kune nekoná. Urban na sebe spíše náhodně vrství různorodé motivy a bohužel se mu mezi nimi nedaří najít literární propojení.
I ve své poslední knize najdeme pro autora typický společensko – politický přesah. V této knize možná více než v předcházejících. Přece jen město budoucnosti notně musí vycházet z těch z minulosti. Stejně tak, jako politické zřízení v městě a tak dále. Urban město Urbo Kune používá jako jakési kritické zrcadlo skutečnosti. Ovšem v tomto ohledu mu jsou na škodu poněkud dětinské slovní hříčky a zkomoleniny známých reálií, jako je například filozof Karl Bart Simpson. I v současné době velmi často skloňované téma emigrace a strachu z odlišnosti je knihou prodchnuto. Zároveň Urban v této knize více než v jiných zakomponoval odkazy na své vlastní texty.
Novou knihou se autor pustil na pole jemu neprobádané a tím v podstatě příběhově prázdné. Knize chybí i dříve nezaměnitelný autorský rukopis. Stylistická obratnost a schopnost vést proud vyprávění neustále kupředu je tatam. Čtenář se tak ani po dočtení knihy nebude moci zbavit dojmu, že více než o samotnou knihu šlo spíše o literární propagaci zajímavého stejnojmenného literárního projektu. Jako poslední dílek do mozaiky celého projektu.
Vypadá to, že Miloš Urban si dal za úkol každou svoji další knihou překvapit literární veřejnost. V této knize se mu to povedlo nadmíru. Za odvahu pustit se do takového literárního experimentu si zaslouží poplácání po zádech. Za literární kvality zaslouží ovšem velké pokárání.

Komentáře (0)

kniha Urbo Kune recenze