Devátý dotek

recenze

Devátý dotek (2011) / Safienka (172 views)
Devátý dotek
Autentický deník Mirky Šimkové, který nám popisuje období necelých dvou let. Kniha, kterou není lehké přečíst. Už od pradávna si lidé píšou deníky. Píšou si je z jednoho prostého důvodu, a to z toho, že se potřebují svěřit, vyventilovat pocity, emoce a názory. Tím, že si je zapíší, tak sami sobě alespoň o trošičku uleví. Bývá to tak. V této knize jde o trochu něco jiného, těžce stravitelného a osudného.
Mirku Šimkovou alias Diny neznám osobně. Vlastně jsem se o ní dozvěděla jen díky jejím úžasným kulinářským receptům, které zveřejňuje na jednom z kecacích serverů nebo jinak drbáren. Baby-café mě jako spoustu jiných žen, možná i mužů, naprosto pohltilo. Tolik ženských na jednom místě, tolik témat k probrání. Nejen o dětech, o rodinách, o jídle, o problémech všeho druhu, ale i o společných zážitcích, denících, fotkách a všeho dalšího možného. Věděla jsem, kdo tato žena je a taky jsem se díky těmto stránkám dozvěděla, co se jí přihodilo, jak jí osud naložil. Už tenkrát mě to zasáhlo, ač se jednalo o člověka pro mě neznámého. Je to sobecké, ale první co mi prolítlo hlavou bylo, že si nedokážu představit, že by se něco takového stalo mě. Jak to zvládne Diny, natož jak bych to zvládla já?
Tento deník je naplněn obrovským množstvím emocí. Brečela jsem na začátku, uprostřed i na konci. Jediné, co mohu s jistotou říct je to, že obdivuji. Zároveň co jsem četla stránku po stránce, den po dni, tak jsem si uvědomovala, jak lehké je někoho ztratit. Ikdyž nám paradoxně vlastně nepatří. Ale už to, že s námi tvořil rodinu, každý den jsme se vedle něho probouzeli a měli možnost s ním jakkoliv komunikovat, nám dodávalo pocit štěstí a jistoty.
Diny, matka 4 dětí ztrácí svoji druhou polovičku, svého manžela, svého přítele, svého druha, možná své druhé já. V jednu chvíli, v jeden moment osud zasáhl a sebral jí muže. Na bedrech ji nechal velký dům se zahradou, zvířátky a kopou starostí okolo. Ikdyž si měla možnost sáhnout až na absolutní dno, tak se od něj byla schopna odrazit. Člověk si občas říká, co by byl schopen všechno udělat v krizové situaci. A myslím, že v tomto případě by to za normálního stavu ani nevymyslel. Ani by na sebe nevsadil, že to dokáže, že se vzchopí. Říká se, že čas je lék. Ano, je to pravda. Život je nemilosrdný, ale máme jenom jeden.
Kniha na mě po celou dobu čtení působila. Měla jsem pocit, jako bych byla duchem a nenápadně sledovala příběh této rodiny. Diny, dvě Káčka, Davídek a Zuzka. To, že nám někdo může tvrdit, že si každý svůj život vybírá sám, je surová pravda. Brát to s nadhledem není lehké, zvlášť když se jedná o děti. Občas se možná můžeme ptát, proč? Vždyť je to tak hodné dítě, co komu udělal? Výzva pro nás, pro něj? Naučíme se tak lépe bojovat? Kdo ví. Jediné jak to můžeme zjistit je ta možnost, že se s tím naučíme žít a z života si uděláme jeden velký krásný den stejně jako Kačka, která trpí spinální svalovou atrofií. A jak jsem jí viděla na fotkách, tak je to krásné svítící sluníčko.
Nevím, co jiného říct o tomto díle. Ten, kdo neví, nepochopí. Možná bude odsuzovat, že to bylo moc dlouhé, smutné a vylévající. Ale co? Je to deník a v tomto tak chodí. Jsem ráda, že jsem měla možnost si ho přečíst a vědět zase o něco víc. Možná mi to dalo nový náhled na svět. Možná jsem začala lidem, co mám ráda a mám je kolem sebe, říkat jak je mám ráda.
Na Klárčin blog jsem začala chodit nedávno a tak mám možnost sledovat další dny těchto statečných duší. Jsem tomu ráda. A držím palce a přeji co nejvíc těch lepších okamžiků.
Jinak na závěr bych chtěla pochválit obálku. Příjde mi, že naprosto vystihuje celou situaci a celý děj.

Komentáře (0)

kniha Devátý dotek recenze