Deset žen

recenze

Francisca, Mané, Juana, Simona, Layla, Luisa, Guadalupe, Andrea, Ana Rosa, Nataša.

Deset žen, deset příběhů.

Deset osudů, deset vyprávění.

Každé jiné, ale svým způsobem, všechna stejná.

První, čeho jsem si všimla, byla, jak jinak, moje milovaná obálka. Každá žena, jiná květina, jiné jméno, ale všechny laděny do stejných odstínů. Trochu mě zmátlo, deset žen, devět květin? Během prvních pár stránek mi to ale došlo, takže tuto drobnost velkoryse odpouštím. Na ty kvítky bych dokázala zírat hodiny, prohlížet si každý detail. Přitom je to tak obyčejné, bílá obálka a pár barevných květinek. Nápadité.

Nebudu tu vypisovat všechny příběhy všech dívek, slečen, žen, za prvé bych z toho mohla napsat knížku, kolik toho je a za druhé si to přece chcete přečíst sami. Jen tedy zmíním, že najdeme úplně všechno. Lásku, nenávist, bolest, ztrátu, rodinu, slávu, nicotu, deprese, nemoc, znásilnění, zneužívání, válku, vraždění, děti, zvířata.

Co všechny spojuje, je terapeutka Nataša, na jejímž sezení jsme se právě sešly. A také Chile, kde se momentálně nacházíme. Jaké cesty nás sem dovedly, proč tu jsme, z jakého důvodu, v tom už je ale velký rozdíl.

Kdo říká, že se nenašel ani v jednom příběhu, tak tomu nevěřím. Nemusíte se najít v celém příběhu, ale určitě vám budou povědomé alespoň střípky, události, vyprávění. Já jsem se našla hned několikrát. Hodně jsem přemýšlela nad svým životem, co bych asi vyprávěla já. Porovnávala jsem se s ostatními, mají to horší, mají to lepší? A co je tohle za problém, to si ze mě děláš srandu? A tebe teda lituju, to nezávidím, chudinko, to je zlé.

Hrdinky jsou různého věku, vzdělání, různého náboženského vyznání a co mě udivilo, že to bylo poznat i na jejich mluvě. Tak trochu střelená devatenáctka vypráví jak paří a bere koks a vážně bych věřila, že autorce knihy je devatenáct, katolička přimotá do svého vyprávění Boha do každé druhé věty, mluví honosně a vznešeně, to už autorce není devatenáct? Jak to udělala? Moc se mi to líbilo, ženy v knize se opravdu mění a vypráví jedna po druhé. Ze začátku se mi stávalo, že se mi příběhy pletly dohromady, proto jsem pak přešla na metodu - po dočtení kapitoly o jedné si dá chvíli pauzu, vstřebat to a až pak pokračovat ve čtení a hned jsem vše vnímala lépe.

Jedná se o milou a oddechovou četbu, propletenou mnoha moudrostmi, platícími ať jsme bohaté, chudé, smutné, veselé a žijeme v Chile nebo v Česku.

Komentáře (0)