Demokracie vzývaná i opovrhovaná

recenze

Ano, je to tak. Asi málokdo by v roce 1990 očekával, že třicet let po VLSR (Velké listopadové sametové revoluci) bude jedním z ústředních veřejných diskusních témat osud demokracie. I když první pomyslné „titulky“ uvozující tuto debatu napsali v podstatě už v té době Fukuyama a Huntington, debata nabírá na intenzitě a jadrnosti zejména v novém tisíciletí. A naše společnost, která by měla dojít po třiceti letech na práh zralosti, se potácí stále ještě na prahu puberty a její tvář hyzdí akné v podobě sebestředných politiků, uvězněných či osvobozených lobbistů a národa ploužícího se za levnou populistickou mrkví nesenou stařeckým třesem poznamenanou rukou krále Ubu.
Liberální demokracie – to jako diamant tvrdé a ceněné společenské upořádání – se časem ukazuje spíše jako grafit. Je měkké, prokluzuje establishmenty, kloužou po něm struktury petrifikované i ty mladé, jež „geologické síly“ tradic staletých parlamentů nedokázaly zhutnit, a mnozí patricijové i plebejové nacházejí vzácnou shodu v tom, že se jím nechtějí umazat.
Přestože velká část občanů přežívá v (naivní) víře, že demokracie je pro nás všechny to nejlepší uspořádání, sama demokracie občas dělá všechno proto, aby tuto víru obrátila v pouhý mýtus. Má tisícero podob, mnoho ctností, ale také řadu nectností. Je opěvována jedněmi, ale dalšími je jako spoutaná obětina vláčena k oltáři boha pohodlného a bezstarostného života.
Vojtěch Cepl byl člověkem, jenž měl příležitost, spolu s dalšími spolutvůrci české ústavy, zakódovat principy demokracie do našeho právního řádu. A později se jako ústavní soudce podílel na tom, aby ústavu uvedl v život, aby mrtvým paragrafům vdechl „L'esprit des lois“, jak o tom psal už v roce 1748 Montesquieu. Patřil k našim předním ústavním právníkům, a ačkoliv jeho hlas nebyl na veřejnosti tolik slyšet, snažil se právní problematiku prezentovat i veřejnosti a zušlechťovat tak našeho ducha.
Jeho předním počinem byl rozhlasový cyklus pořad „Člověk a demokracie“ vysílaný v letech 2006 až 2010 na tehdejší stanici ČRo 6. Prošly jím desítky hostů, mnozí z nich opakovaně. A protože v nich často zaznívaly myšlenky, jež by neměly zapadnout, rozhodlo se nakladatelství Euroslavica vzdát posmrtně hold autorovi pořadu a za spoluúčasti Zuzany Ceplové uspořádalo výbor z pořadů.
Do výboru se dostalo 22 přepisů rozhlasových rozhovorů a k tomu editorský úvod a doslov z pera Petra Pitharta.
Časově výbor zahrnuje celé období projektu, ale na každý rok připadne jen několik příspěvků. Obsahově je výbor věrný názvu rozhlasovému cyklu, jenž je převzat i do názvu knihy. Převrací demokracii – ten v úvodu zmíněný pomyslný diamant –, aby v každé fazetě jeho brusu hledal nové odlesky demokracie. A tak tu se na ni dívá skrze ústavní zákon, jindy zkoumá vliv masmédií, v dalším rozhovoru se zaobírá svobodou informací či volebním systémem. Co téma, to podnět k zamyšlení. Podmínkou ovšem je, že čtenář hodlá zamýšlet se. Jen takový knihu docení.
Není to však náročné čtení, neboť jednotlivé kapitolky mají délku několik stran odpovídajících cca 30 minutám rozhlasového formátu. K čtenářské přívětivosti přispívá rovněž styl. Dalo by se čekat, že bývalý ústavní soudce a univerzitní profesor povede řeči rozvážné a rozvláčné, ale opak je často pravdou. Texty mají spád, snad proto, že šlo o večerní pořad, a hrozilo nebezpečí, že posluchač uklibne, profesor Cepl většinou přichází velmi rychle k jádru pudla a rozhovory jsou věcné a nechybí v nich příklady ze života.
Dlužno podotknout, že u některých témat čtenář nabude dojmu, že jde o příspěvky čerstvé a příslušná fazeta ještě nezmatněla. Takovým tématem je například zneužívání ústavy prezidentem. Ačkoliv uplynulo jedenáct let, a osoby v čele státu se vyměnily, jejich ega podobná jako vejce vejci zacházejí s ústavou a s principy právního státu jako s kusem hadru. Stesky a námitky jako by byly vytrženy ze současných diskusí a komentářů. Na rozdíl od těch dnešních, které jsou často dílem (díky za to, že stále ještě je ta možnost) neznámých komentátorů, jsou v této knize vysloveny lidmi nanejvýš povolanými – kromě profesora Cepla například dalším ústavním právníkem Kyselou.
Pocit stroje času můžeme mít i u úvah nad ruskou imperiální politikou, jen teritoria jsou jiná. Předtím šlo o Gruzii a dnes o Ukrajinu.
Hosty profesora Cepla jsou většinou významné a důvěryhodné osobnosti. Mimo zmíněného Kyselu lze vyzdvihnut např. Tomáše Klvaňu, Karla Hvížďalu, Luboše Dobrovského, Bedřicha Moldana aj.
Tahle útlá kniha by se určitě neztratila v rodinných knihovnách čtenářů preferujících názorovou nezávislost vystavěnou na myšlenkách odborníků. Její absenci však lze snadno nahradit, neboť v audioarchivu Českého rozhlasu je stále dostupný celý pořad.
Je to inspirující, leč neveselé čtení. Co také si lze pozitivního přečíst o naší současnosti?
Přesto čtěme, snad proto, abychom pochopili a přičinili se o to, aby se naše současnost nestala současností našich dětí.

Komentáře (0)