Dějiny zachycené "skleněným pokojem"

recenze

Skleněný pokoj (2009) / honZic (1331 views)
Dějiny zachycené "skleněným pokojem"
Britského romanopisce Simona Mawera uchvátila v Brně Vila Tugendhat natolik, že si ji vzal jako středobod jeho nového románu. Tedy jako předobraz románové Vily Landauer. Britský spisovatel, který píše o české památce a o českých dějinách? To je věc, která pomáhá již předtím, než se čtenář do příběhu začte, ke vzniku několika otazníků. Jak se s tímto tématem ne-český spisovatel vyrovnal? Je možné, aby to vůbec bylo pravdě odpovídající? A tak dále a tak dále. Mawer se však tohoto úkolu zhostil naprosto se ctí. Nominace na prestižní The Man Booker Prize mluví za vše.

Román je autorova čistá fabulace. Jak je již napsáno výše, v románu se nejedná o Vilu Tugendhat nýbrž o její románovou „sestřičku“ Vilu Landauer. Příběh, který Mawer okolo ní brilantně rozplétá, je také vyfabulovaný, ale setkáme se v něm s aluzemi na různá místa a osoby, která existovala či stále existují. Mezi takové osoby patří například mladá nadaná skladatelka Vítězslava Kaprálová v románu jednou z hrdinek familierně řečená jako Viťulka. Dále se zde setkáme s postavou Reinharda Heydricha, kterému autor přiřknul v příběhu také jednu, sice malou, ale důležitou roličku. O místech bychom zde mohli psát dlouho. Simon Mawer neoznačuje v originále ani místo určení vily. V poznámce překladatele se dozvíme, že v originále autor město nazývá pouze jen jako „Město“. Překladatel Lukáš Novák však používá již označení přesné. Tedy Brno.

Příběh Vily Landauer s lehkými reminiscencemi připomíná opravdový příběh Vily Tugendhat. Dokonce i v umném autorově rozplétání československých dějin se zračí hluboké studium historických pramenů. Ano samozřejmě mu můžeme také leccos vytýkat, ale je nutné brát v potaz, že příběh je autorem smyšlený. Nečteme tedy věrohodný historický text, nýbrž fikci, jež ovšem odkazuje na jasné a přímé věci. To, že se občas stali trošičku jinak, není pro příběh zase až tak důležité. Pro příběh jsou důležité tak, jak jsou vyprávěny, a tak to také čtenář musí přijmout. Otázka přeci nezní, zda je román stoprocentně věrohodný ve veškerých detailech, ale zda celkově to o čem mluví je věrohodné a správné.

V příběhu dům postavil továrník Viktor Landauer se svojí ženou. Na tehdejší dobu brněnská honorace, která vyráběla a do ciziny prodávala auta téhož názvu – Landauer. Ve skutečnosti se manželé Tugendhatovi (spíše Fritz Tugendhat, žena byla v domácnosti) věnovali textilní výrobě. Simon Mawer si vymyslel německého architekta, který navrhl a celkově vytvořil celý dům (dokonce i nábytek a veškeré vnitřní vybavení) a v jeho postavě, v postavě Rainiera von Abta, odkazuje na architekta skutečného. Na Ludwiga Miese van der Rohe. A takovýchto odkazů a narážek najdeme v celém románu spoustu.

Autor věděl, o čem píše, ovšem celý příběh tohoto architektonického skvostu chtěl pojmout jinak. Po svém. A tak se také stalo.

Románový příběh začíná svatbou hlavních hrdinů a následným setkáním s architektem na líbánkách v Benátkách, kde se dozvědí, že na architekturu mají stejný pohled. Pozvou architekta na návštěvu k sobě do Brna již se záměrem ukázat mu pozemek, zda by na něm pro ně nemohl navrhnout jejich vysněný dům. Když Rainier von Abt přijíždí je mu ukázáno místo, kde by vila měla stát. Stavební pozemek v ulici Černopolní s výhledem na pevnost Špilberk, který dostali novomanželé jako svatební dar (což se opravdu tak stalo). Architekt září nadšením a vymýšlí pro ně prostor, který tu ještě nebyl. Prostor plný světla a skla – der Glassraum – skleněný pokoj. Dále slibuje, že vymyslí také vnitřní vybavení, aby vše k sobě ladilo a splývalo s prostorem (ano, tak se i opravdu také stalo).

Vybavení v příběhu popisované, jako jsou například navržená křesla, onyxová stěna a tak dále, se ve vile skutečně nacházejí. Simon Mawer se čtenářem udělá virtuální prohlídku po celé vile. Čtenář aniž by do vily někdy zavítal, bude vědět o všem. O tom co je ve sklepeních, jak jsou uzpůsobena, jak je dům vytápěn, kudy se dostane do ložnic, kudy z ložnic do skleněného pokoje, kudy na terasu, kudy na zahradu. Mawer vede čtenáře jako důkladný průvodce ihned ze začátku stavby vily, protože v dalším rozuzlování příběhu bude nutná důkladná znalost prostředí.

Stejně jako opravdoví majitelé museli i tito románoví v roce 1938 kvůli svému židovskému původu emigrovat do Švýcarska a z něj přes Kubu do Ameriky. Zde Mawer nepatrně odskočil. Manželé Tugendhatovi pluli z Kuby do Venezuely. V románu se nachází jedna nepatrná zmínka, v níž se manželé Landauerovi rozmýšlejí, zda nepůjdou právě do Venezuely, nakonec se tak však nestane.

Autor nás dále zavádí do prostředí a do myslí emigrantů. Ukazuje čtenáři těžkosti takové emigrace, která čítá plno jak fyzického, tak i psychického strádání. Učení se nového jazyka, v tomto příběhu i problémy s manželovou nevěrou, problémy s odcizením se. Dále také nastiňuje problémy dětí emigrantů. Nová škola, nový jazyk, noví kamarádi. Simon Mawer vložil jako hlavní leitmotiv do svého románu stesk po vlasti. Ten prostupuje celou knihou. I když manželé Landauerovi jsou Němci, tak se sami cítí jako Češi – jako čeští němci a jsou hrdí na vzkvétající a demokracií se pyšnící Československo.

Vždy jen pouze ústy Viktora Landauera, který každý den čte denní tisk, se dozvídáme o tom co se děje v Evropě, o tom jaké plány Hitler spřádá. V knize jsme svědky odstoupení pohraničí, Mnichovského diktátu, emigrací, zabírání měst a majetků. A to jak z pohledu fašistů, tak také z pohledu komunistů.

Vilu Landauer zabírají fašisté pod svou správu. Z vily se následně stává laboratoř, kde se zkoumají různé genetické a fyzické odchylky mezi árijci, židy a Slovany. V tomto případě vtiskl Simon Mawer zajímavou roli říšskému protektorovi Reinherdu Heydrichovy, jenž se v této laboratoři zastaví. Autor ho čtenáři představuje přesně takového, jak nám ho líčí dobové prameny. Neústupný, rázný, respektovaný a kolem něho vždy všudypřítomná emoce strachu. V této části se dále čtenář setká se zavíráním, s vlaky smrti, s Terezínem, s Osvětimí a také s ženským koncentračním táborem Ravensbrück.

V příběhu se také setkáme s vysvobozením Brna Rudou armádou. Příběh dále pokračuje do komunistického převratu, kde Mawer hravě klouže po tenkém ledě, když čtenáři předkládá, jak to bylo s odevzdáním moci proletariátu. A to na příkladu správce domu, a bývalého řidiče Landauerových, Laníka. Ten se z bývalého správce a řidiče stává velkým mužem strany a v knize dále vystupuje již jen jako „soudruh Laník“. Autor se nebojí poukázat několikrát na to, že v této době je to tak všude a že je to naprosto normální. Dokonce jde tak daleko, že vtiskne do úst bývalé buržoazie oznámení o „naprosté nesmyslnosti“ takového jednání.

Dále se čtenář dozví o tom, co se s Vilou Landauer stalo za komunistického režimu. Tělocvična pro děti trpící obrnou (ano, to je také čistá pravda). Poté Mawer přeskakuje v čase do dob „pražského jara v roce 1968“. V té době chce město, aby se z vily stalo jakési muzeum, kvůli jeho architektonické hodnotě. Dokonce kvůli tomu pozvou, v této době již jen vdovu, Liesel Landaurovou, jež se po letech v emigraci v USA již dávno tak nejmenuje a dávno není tím, kým bývala. Ta nakonec pozvání přijímá. Román končí její poslední prohlídkou (pokud tomu můžeme tak říkat, když Liesel Landauer oslepla) ve „své“ vile.

Simon Mawer umně rozplétá jemné nitky historie jedné vily, jednoho architektonického skvostu na pozadí velkých historických událostí prizmatem jednoho malého státu. Vede nás přes chvíle radosti a štěstí do chvílí smutku a utrpení. Jak se mu to celkově povedlo, musí posoudit čtenáři sami. Kladu si však otázku, proč takovýhle velký román, takovýhle příběh, nenapsal někdo z českých autorů? Proč o naší minulosti promlouvá do světa cizinec? A nebo, vlastně není to úplně jedno, když promlouvá správně? Je dobře, že se o nás diskutuje a mluví jinde ve světě. Je dobře, že se o nás ví. Je dobře, že díky této knize si o naší zemi budou zahraniční čtenáři shánět informace. Že budou shánět informace o té době. Je však dobře, že to všechno zařídil britský spisovatel?

(jedna z mých nejprvnějších recenzí, psáno pro nashradec.cz)

Komentáře (0)

kniha Skleněný pokoj recenze