DĚDICTVÍ KRVE // Amélie Wen Zhao

recenze

Dědictví krve (2021) / knihypokotniky
DĚDICTVÍ KRVE  // Amélie Wen Zhao
Dědictví krve je jedna z mála knih, na které jsem se velmi těšila hned jakmile bylo oznámeno, že u nás vyjde, ale stalo se, že jsem s ní tak trochu narazila. Moc mi nesedl styl psaní autorky ani místní postavy. Děj se odehrával z větší části jakoby mimo mě a měla jsem problém s postavami soucítit tak, abych jejich utrpení prožívala spolu s nimi. V podstatě jsem byla v roli nezaujatého pozorovatele, který se na celou situaci dívá skrze mlhový opar. Jedním z důvodů například bylo to, že ve chvíli, kdy tam zemře postava blízká Aně, její reakce a celkově truchlení trvá poměrně krátce. Působilo to pak dost bezcitně vůči zesnulé. Celkový nápad a sled různých událostí je víceméně totéž, co najdete u jiný YA knih, ale tady mi příběh a nadané postavy připomínaly Rudou královnu až na to, že v téhle knize je to naopak. Obyčejní lidé vladnou a Spřízněnci – lidé se zvláštní schopností – jsou naopak prodáváni do otroctví a zachází se s nimi jako se spodinou. Hlavní hrdinka Ana, byla zvláštní především tím, že její schopnost nad ní dokázala získat převahu a díky tomu se odkrývaly monstróznější stránky její Přízně. Tento kontext mezi ní a jejím nadáním má moje velké sympatie, jelikož to byla jedna z mála částí, kdy jsem se do příběhu skutečně vžila. Ramson mi připadal jako slabý odvar Kaze ze Šesti vrat a do konce knihy si mě jeho osoba nijak nezískala. Náznak romantické linky bylo jedno velké... meh. Avšak abych nebyla pouze kritická, musím říci, že se mi velmi líbila rovnováha mezi užíváním Přízně a vlivem na samotné Spřízněnce. Tedy čím více jí přepínali, tím více ztráceli vlastní síly, což bylo hodně dobře vymyšlené a tady to příběhu i fungování Přízně velmi přilepšilo. Autorka zároveň neměla problém s popisem scén, kde se krev objevuje ve velkém (těchto scén je tam poměrně dost). Neustále házela postavám klacky pod nohy tím, že stupňovala jejich utrpení a tím částečně i testovala, jak pevnou vůli vlastně mají. Co mě dostalo byl konec. Uspěchaný a během pár stran tak narvaný zvraty, že jsem si ho přílišně neužila.
To pozitivní na knize částečně vyvážilo to negativní, i když ne úplně ideálně.

Komentáře (0)

kniha Dědictví krve recenze