Dan Brown v zajetí schematismu

recenze

Inferno (2013) / DorianGreene

Co dělat, když potřebujete vysvětlit čtenáři nějakou
historickou zajímavost? Vzpomeňte si na přednášku. Jak zvrátit o 180 stupňů už
tak bizarní děj? Vražte tam třeba postavu s IQ 208.

Inferno je nejslabší román Dana Browna. Slavný spisovatel
jede podle svého zavedeného mustru, až člověka několikrát při čtení napadne to známé
přísloví o opakovaném vtipu. Brown se tentokrát při promýšlení románu asi hodně
díval na Fincherovy filmy Hra a Sedm. Do toho zamíchal Dantovu Božskou komedii,
Vasariho Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, přidal základy
biochemie a transhumanismu, protřepal, zamíchal a jako výsledek uvařil čtenářům
neuvěřitelný guláš. Jako vždy je nejsilnější v kulturně-historických
popisech, když se hlavní hrdinové ocitnou ve Florencii, Benátkách a Istanbulu.
Ale to už je lepší přečíst si třeba Muže z Vinci od Františka Jílka nebo
Waltariho Šťastnou hvězdu. Tam je líčení středověkého a raněnovověkého umění
nejen přesnější, ale i barvitější.

U Browna bohužel zvítězil schematismus nad originalitou.
Zatímco knihy Šifra mistra Leonarda či Andělé a démoni byly revolucí na poli
thrilleru s historickým poučením, po dočtení Inferna má člověk pocit, že
Brown se stal epigonem sebe sama.

Komentáře (2)

Přidat komentář

---