Dal to!

recenze

Když vyšel první díl, vyslovila jsem pak ve své recenzi naději, že autor už nic dalšího nenapíše, protože si nasadil laťku příliš vysoko a geniální Cestu sněžných ptáků by už prostě nepřekonal. Tak to jsem se sakra pletla.

Je fakt, že pokračování je vlastně přirozené – z první party dohromady nikdo neumřel, nebo pokud umřel, upadl v zapomnění a není třeba se dlouho rmoutit. Uplynulo pár let, mrzout Vallon si založil domov a pořád se profesionálně věnuje zabíjení na objednávku, lučištník Wayland žije se svou něžnou chotí u sultána, kde ho autor opustil v předešlém vyprávění.

Hero se zabydlel v Itálii, má tam zavedenou moc úspěšnou lékařskou praxi.

Takže spokojení muži, někteří již taťuldové, poslední, co by je napadlo, je vzdát se všeho pohodlí a vydat se na opačný konec planety, přes poušť, step, jezera, hory, do země, kde je dost možná nikdo nebude čekat s otevřenou náručí. Jenže Vallon dostane rozkaz a ostatní – přece nenechají kámoše ve štychu!

K partě se přidává i Lucas, jeden velký otazník, potenciální rozbuška, do poslední řádky budete čekat, co udělá.

Lucasovi vyschlo v ústech. Kordon vojáků ve dvou řadách zatarasil silnici v místě, kde se na rozcestí rozšiřovala, ve vzdálenosti, kam by šíp nedoletěl. Pěšáci vepředu, kavalerie za nimi. V oparu se jejich obrysy proměňovaly.
„Vyrovnat řady,“ rozkázal Otia.
Lucas se ocitl ve čtvrté řadě. Přiklusal Vallon a hodnotil postavení nepřítele.
„Odhaduju, že je jich stejně jako nás,“ řekl Otiovi. „Wayland mluvil o dvojnásobku.“
„Tím líp,“ řekl Otia.
„Tím hůř. Kde je ten zbytek?“

Nevím, co vybrat, vypsala jsem si asi půlku knihy.

Čekala jsem, že to začne pomaleji, nemůžou přece ztroskotat ve svém úsilí hned na začátku výpravy. A přece to nemá daleko od pravdy. První potíže, a to celkem radikální, nastávají záhy po jejich vyplutí z konstantinopolského přístavu. A pak to jede svižným tempem až do konce.

Zase je tam žena, co se to všechno snaží zkomplikovat, a okouzlí asi i vás, a taky budete mít obavy, zda z ní nečiší zrada.

Zulajka vedle něho se třásla. „Mám strach. Víš, co mi udělají.“
Objal ji paží a přitáhl si její obličej na hruď. Už se tolik netřásla.
„To je poprvé, kdy jsi ke mně projevil trochu něhy.“
„To je poprvé, kdy mám jistotu, že něha nevzplane ve vášeň.“
Cítil, že jí srdce bije rychle jako ptáčeti. Hladil ji po vlasech. Venku se orel probudil a přešlápl. Wayland si myslel, že Zulajka usnula, dokud nezašeptala jeho jméno.
„Vyprávěj mi o své ženě.“

Co dál. Já nevím. Chtěla bych, aby tohle bylo povinné čtení ve školách. Jednak by pak děcka měla mnohem jasnější představu o tom, jak asi vypadal běžný život ve středověku, jednak by opravdu začali číst. Protože jak jednou máte v ruce knihu, jako je tahle, začíná vážná závislost – potřebujete další…

Komentáře (0)