Čtení o válce a hnusu pro citlivé dušičky

recenze

Bílá vlčice (2010) / katy238
Čtení o válce a hnusu pro citlivé dušičky
20. století nebylo lehké. Nikde. V Rusku bolševická revoluce, v Evropě krize a chudoba, pomalu bující hrozba nacismu. Nelehké časy pro všechny vrstvy.

Tímto chaosem proplouvá jako bouří i Xenie Fjodorovna Osolinová, potomek váženého ruského šlechtického rodu, který rozmetají bolševici a trosky její rodiny se uchýlí do Francie, kde se snaží uživit sebe i dva mladší sourozence, protože rodiče semlelo budovatelské nadšení s kadencí mlýnku na maso. Žije, přežívá a nakonec se jí povede dostat zase o něco výše, než je pouze chudá vrstva ruských exulantů, setkává se vyšší vrstvou lidí a přirozeně zapadá do soukolí lepší společnosti. Potkává slavné osobnosti i osudovou lásku...

O knize jako takové se o mnoho více napsat nedá, aby člověk nespadl do spoileru. Děj ubíhá příjemně a nenásilně a na celkem jednoduchou četbu mě kniha překvapila temným podtónem. Protože čtenář si ani příliš neuvědomí, že z bezstarostného života mezi Berlínem a Paříží hrdinové pomalu spadnou do sítí nacismu, zrádců a ztráty základních životních práv. Kniha se primárně nezabývá utrpením Židů a jejich perzekucemi, ale ke koloritu doby a prostředí to bohužel patřilo a je to jedna z nepříjemných kulis děje. Byť zmínek je málo, nejsou přehnaně drastické a i těch několik listů na toto téma způsobí mrazení.

Bílá vlčice se soustředí na romantické duše, naleznete zde velká gesta malých lidí a vnitřní utrpení bohaté vrstvy, která sice nezápolí se špínou ulice a většinou jí neteče krev a jiné tělesné tekutiny po tváři, ale "čistá" špína a navždy poskvrněné svědomí, svědectví o tichém souhlasu a účast na nacistických akcích, kam většina chodila jen ze strachu nebo z patolízaství, mrazí.

Jedná se samozřejmě o fikci, ovšem ilustrace doby je výborná. A odpovídající.

Pokud jste tedy citlivější duše a nechcete patřit mezi ty úžasně nadšené milovníky druhé světové války, kteří si koupí libovolnou knihu Guida Knoppa, Mengeleho děvče nebo jinou literaturu tohoto typu a tématu a pak nechcete brečet na sociálních sítích, že to nemůžete dočíst, jak ti lidé byli na sebe zlí a jak musíte kolem půlnoci jít obejmout děti, protože se u Vás najednou objevila inkontinence z tíže tématu, doporučuji Bílou vlčici, která temnost nacismu a davové psychózy nastiňuje velmi uhlazeným způsobem a přitom čtenáře nepustí do duše obyčejného člověka a hrůz koncentračních táborů.

Kniha mi byla půjčena a neočekávala jsem od ní téměř nic a přinesla mi příjemné oddychové čtení zaměřené směrem, který mě silně zajímá. Sice se jedná o bulvární témata a příběh sám je prostinký, jako duše bohaté paničky nadšeně tleskající Führerovi, rozhodně ovšem neurazí.

A nadchne.

Komentáře (0)

kniha Bílá vlčice recenze