Čtení, které vás pohladí po duši

recenze

Neobyčejná dobrodružství (2017) / kristynao
Čtení, které vás pohladí po duši
Víte, já v knihách zbožňuju napětí. Miluju, když bez dechu obracím stránku za stránkou a pomalu zjišťuji, kdo že to mohl ten hrůzný čin spáchat. Když objevuji, že některá z postav není taková, jaká jsem si myslela, že je. Jenže faktem zůstává, že člověk pořád nepotřebuje luštit nějaká thrillerová tajemství nebo si nechávat drtit srdce smutnými osudy. Někdy stačí nechat se čtením pohladit. A přesně tohle udělají Neobyčejná dobrodružství.


Edsel Bronfman je dokonale průměrný a obyčejný. Žije monotónní život v trojúhelníku práce - návštěva matky - domov. Jednoho dne zvedne telefon a dozvídá se úžasnou novinu... stal se výhercem báječného pobytu na Floridě. Jenže věc má háček. Pobyt je pouze pro dva a navíc je doba příjezdu časově omezena. Edsel začíná s poctivostí a precizností hledat partnerku, s níž by si mohl tuto výhru vychutnat. A jak už to tak bývá, sklouznout z dokonale vyšlapané cesty na trnitou stezku je i pro Edsela mnohem lehčí, než by sám tušil.


Neobyčejná dobrodružství si nekladou za cíl být ohromným literárním velkodílem, a to je na nich to půvabné. Tahle knížka je dokonalým ztělesněním příběhu o neobyčejně obyčejném člověku, jehož výstřelky a nedostatky se někomu mohou zdát úsměvné, zatímco jiný se v nich uvidí. Je to takové laskavé a úsměvné zrcadlo úzkostí a obav dnešní společnosti, které její členy svírají v nekompromisní touze dosáhnout uniformity. Autor se nesnaží tahle témata v knize řešit a nějak filozoficky nad nimi bádat, spíše je zasazuje do obrazu normálního života a ukazuje, jak málo stačí k tomu, aby člověk sklouzl po hraně stezky a začal se střemhlav řítit dolů. A jak osvobozující může takový pád být.
Zcela otevřeně říkám, že jsem se v některých situacích skoro i viděla. Ta Bronfmanova hrůza z překročení vlastního stínu, obavy z vystoupení ze své komfortní zóny, ale také ta zbrklá rozhodnutí, že teď je ten pravý čas něco změnit a vyzvat sám sebe k něčemu, co by člověk od sebe nikdy neočekával... to jsou věci, které mi jsou blízké a kterým rozumím. Sice se mi nepodařilo dohnat to do takového extrému jako našemu knižnímu hrdinovi, ale myslím, že v některých věcech bychom si mohli podat ruce. Právě proto mi přijde, že tahle knížka je prima čtením pro lidi, kteří jsou z podstaty introvertní, protože některé situace, do nichž se Bronfman dostane, extrovert nikdy nedokáže pochopit.
Pro mě osobně byla knížka moc milým překvapením a její čtení jsem si užila. Autor píše lehce, a přestože se jedná o příběh, který nemá nějakou strhující gradaci, je to vyprávění, u kterého toužíte vědět, jak to bylo dál. Proto vám stránky pod rukama mizí rychleji, než by vám bylo milé. Já jsem byla z toho, jak svižně mi knížka ubývá, až trochu smutná, protože mě mrzelo, že se budu muset se všemi těmi svéráznými postavami rozloučit.
Ach ano, postavy, nesmírně silná stránka celé knížky. Edsel Bronfman, hlavní hrdina, je rozkošným způsobem bezradný, a to ve všech ohledech jeho života. Hrozně mě bavilo, s jakým ostychem své dobrodružství začal, a s jak velkolepou neuvážeností z něj vyšel. Edsel se v průběhu vyprávění skutečně stává hrdinou, bojovníkem za svůj vlastní osud a za chyby, které je potřeba v životě udělat, aby byl doopravdy prožitý.
A co teprve jeho matka Muriel, která čelí vlastním démonům ztělesněným nastupující demencí. To je panečku persona. Asi není divu, že mě bavila snad ze všech nejvíc, protože právě ona je dokonalým ztělesněním člověka, o kterém řeknete, že je samorost. Do posledního okamžiku osobitá, tvrdohlavá, neoblomná, ale zároveň také překvapivě laskavá, moudrá a oddaná. Bytost, která věděla, jak žít, jak se radovat, jak smutnit, jak dělat věci poctivě a jak chybovat. A uměla si to všechno užít. Dostávala mě na stránkách knihy opakovaně a je to jedna z mála knižních postav, kterou bych ráda potkala. Vážně.


Běž, synu, a padni hubou na prostřený švédský stůl života.


Bavila mě i Sheila McNabbová a její zvířecí svět, který mě rozesmával i dojímal zároveň. Protože přiznejme si, kdo z nás se někdy na svět nedíval přes nějakou kulisu? Barevnou, zvířecí, hudební... Asi každý. A nechtěli byste se tak na své okolí dívat častěji? Já určitě, jenže se příliš často nechám spolknout tím, že jdu a nekoukám se kolem. To je škoda. Také Sheila je postavou, která je svým způsobem dokonale ztracená, což je ostatně i důvodem, proč si s Edselem tak dobře rozumí. Jejich přístup k nejistotě by nemohl být odlišnější, a přesto mají tolik společného.
Tak. Asi jste z mého článku pochopili, že tahle kniha má čtenářům co nabídnout. Je toho překvapivě moc. Jejím přečtením si připomenete, že je v pořádku nevědět. Že je v pořádku chodit v kruhu. Že je v pořádku se najednou nadechnout a ten kruh opustit. Že můžete dělat chyby, protože i ty mnohdy stojí za to. Že když se nenecháte ovládnout plány, třeba dojdete dál, než jsem v těch plánech plánovali. Ale nejvíc ze všeho si osvěžíte tu osvobozující velkolepou pravdu, že v životě je hlavně potřeba žít a moc nad tím nedumat.
Tak žijte, a to tak krásně a mile, jak jen umíte. ✨

Komentáře (1)

kniha Neobyčejná dobrodružství recenze

banánovépyré
13.03.2018

Ta knížka je úžasná :-)