Co se stane v Božím hrobě?

recenze

Rudá církev, spolek nájemných zabijáků, byl zrazen. A právě to nakonec vyneslo jednu z akolytek, Miu Corverovou, na pozici Čepele, tedy nájemného vraha. A teď dostává svůj první úkol, kdy má zavraždit jistou vůdkyni gangu a získat tajemnou mapu. Nemá ale vůbec tušení, do čeho se to zapletla…

V druhé dějové linii sledujeme Miu, která upadla do otroctví. Jak se ale rychle ukáže, tak ne náhodou. Mia se chce nechat prodat a stát se členkou nejslavnější skupiny gladiatii, tedy bojovníků, kteří patří Leonidesovi. Jedině tak se totiž může přiblížit o kousek blíž svému cíli – pomstít smrt své rodiny a jednou provždy si vyřídit účty s kardinálem Duomem a hlavně s konzulem Juliem Scaevou. Jenže jak se zdá, tak s ní mají bohové – nebo čert ví kdo – trochu jiné plány…

Mia prochází zajímavým vývojem. Z chladnokrevné vražedkyně, která má na mysli jediný cíl – a to pomstu – se stává dívkou, která navazuje proti své vůli přátelství, uvažuje nad otrokářským systémem i nad zvráceným fungováním celé republiky a nechce se jí obětovat svoje přátele v aréně, i když ví, že jí nic jiného nakonec nezbyde…. Od prvního dílu ušla velký kus cesty a v Božím hrobě se navzdory všemu utrpení a zabíjení stává daleko víc lidskou a sympatickou.

Výborně propracované jsou i vedlejší postavy – dona Leona, exekutus Arkades i všichni gladiatii. Každý nich má své dobré i špatné vlastnosti a příběh, starosti, tajemství i motivaci. Jsou snadno zapamatovatelní a postupně vám přirostou k srdci.

První část knihy, tedy zhruba dvě stě stran, se odehrává ve dvou dějových linkách, u kterých není jisté, jak spolu souvisí. Nakonec se ale protnout a dál už příběh pokračuje nepřerušovaně. Upřímně, těch prvních dvě stě stran je poměrně pomalých a roztahaných a neškodilo by je trochu seškrtat. Jakmile se ale obě dějové linky protnou, tak nastává divoká jízda plná akce, krve, násilí, smrti, ale i pomalu se rodících přátelství, romantických citů a dokonce i humoru, který obstarávají hlavně Miiny stíny Pan laskavý a Zatmění, kteří se mají asi tak rádi… no, jako pes a kočka.

Jay Kristoff má příběh skvěle promyšlený. Od dvousté stránky udržuje čtenáře v permanentním napětí a nenechá ho vydechnout až do epického finále. Střídá jedno překvapení i odhalení za druhým (a opravdu chvílemi budete zírat s pusou dokořán, co se to tam stalo), dovolil si dost nečekaný vývoj romantické linky a nechybí ani pořádná dávka smrti, což vzhledem k tomu, že postavy jsou i přes svou nejednoznačnost sympatické, má kýžený účinek a je možné, že citlivějším jedincům ukápne i nějaká ta slzička…

Jay Kristoff oproti prvnímu dílu Nikdynoc taky výrazně omezil poznámky pod čarou, takže čtenáře povětšinou nic nerozptyluje od té divoké jízdy. Jay Kristoff se v případě Božího hrobu vybodl na snahu zařadit se do škatulky young adult literatury a jde si svou vlastní cestou, která ale nejspíš úmyslně zůstává někde na pomezí young adult fantasy a drsné a krvavé epické fantasy. Pro milovníky klasických epických fantasy nebo drsných a špinavých urbanek bude Boží hrob asi přeci jen slabý odvar, čtenáři young adult literatury, kterým nevadí násilí, nějaké ty nadávky ani sex, budou ale z Božího hrobu nadšení.

Boží hrob je oproti Nikdynoci akčnější, překvapivější, drsnější a propracovanější. Prostě lepší. Vlastně skvělý. Po té první poněkud pomalejší části se rozjede jako rychlík, nenechá čtenáře ani hrdiny vydechnout, přináší zajímavé vedlejší linky, překvapivé zvraty a odhalení a skutečně velkolepé finále a šokující konec. Takže já už se nemůžu dočkat závěrečného dílu s názvem Rozetmění, protože jsem napjatá jak kšandy, co si na nás i na Miu autor ještě vymyslel. A taky chci konečně vědět, kdo je ten záhadný vypravěč – nebo vědět, jestli jsem se aspoň s jednou svojí teorií přiblížila pravdě.

Komentáře (0)