Co se stalo mezi mnou a Asherem

recenze

Odpusťte mi, váš Leonard (2015) / Bolkonská (609 views)
Co se stalo mezi mnou a Asherem
Zpětně si nevybavuji, proč jsem po této knize sáhla. Možná ovšem prostě proto, že i když jsem z té předešlé – Terapie láskou – nebyla nadšená, překvapila mě. Jednoduše to bylo úplně jiné, než jsem čekala, a nepředvídatelnost pochopitelně přitahuje...

V tomto ohledu je příběh Leonarda Peacocka stejný. Anotace prozrazuje hodně, román toho však předestírá mnohem víc. Hrdina třeba vysloví několik věcí, několik zásadních otázek, nad nimiž asi někdy uvažoval každý trochu přemýšlející čtenář. A s jakousi až bolavou urgencí. Pak je tady aktuální a v podstatě „neatraktivní“ (protože nepříjemné) téma školních masakrů. Dohromady mi to přijde jako kniha, kterou nikdo nebude chtít číst.

A kterou bychom možná právě proto číst měli.

Hrdina mi chvílemi lezl na nervy – a jasně, že z pozice staršího a trochu moudřejšího na něj řvete, ať toho nechá, protože každý problém má řešení – a tím řešením nemusí být nutně kulka do hlavy. A literárně mi dílo nepřišlo nijak vytříbené, ačkoli nevím konkrétně, co bych vyčetla. Na tom nesejde. Psychologicky je dokonalé.

Náhodou jsem kvůli jednomu projektu před časem strávila mnoho nocí brouzdáním po internetu, čtením článků o sebevraždě, čtením diskusních fór, kde se o názory a praktické rady dělili ti, co se ještě jen chystají, s těmi, co mají nějaký pokus za sebou. Dokonce jsem zašla za psycholožkou, přestože to působilo divně. (Nikdo vám moc nechce věřit, že tak citlivé informace sháníte kvůli projektu, všichni hned koukají, zda vám netrčí provaz z kapsy. Naše společnost má v tomto ohledu jaksi předvařený názor na sebevrahy vůbec.) Každopádně Matthew Quick zjevně podnikl v rámci svého výzkumu podobné kroky.

Jak to napsat? Jde o něco mnohem většího a mnohem důležitějšího než o psychologický profil jednoho amerického puberťáka, který trpí pocity ukřivděnosti, osamění a nelásky. Máme před sebou něco univerzálně lidského, něco, co se dotýká nás všech, a co některým z nás občas nedá spát.

Pak samozřejmě ten společenský rozměr.

Ale spíš mi přijde klíčový ten jeho životní pocit – když si odmyslíme Leonardovo trauma z dětství, zbývá zajímavý pohled na současného člověka, na ty davy lidí, co si po škole s nadějí vybudovali nějaký život, který jim záhy přesto jaksi vyklouzl z rukou... Neeeechci asi radši citovat, nevím, mám pocit, že by to bylo zavádějící.

Ocituji popis postavy, je to Leonardův soused, děda, co po smrti své manželky odmítá opustit obývák, tráví život koukáním na staré filmy a jakkoli je to přátelství nečekané a zvláštní, pro Leonarda se brzy stane něčím jako náhradním tátou.

Najdu ho v křesle, v ruce pallmallku, oči celé zarudlé po včerejší skotské.
Má rozevřený župan, takže vidím jeho holý hrudník. Má podobnou růžovočervenou červánkovou barvu jako vnitřek lastury.
Zadívá se na mě přesně jako filmová hvězda z nějakého černobílého bijáku a řekne: „Vím, že mnou opovrhuješ.“
Je to replika z Casablanky, na kterou jsme se spolu dívali snad milionkrát.
Stoupnu si vedle jeho křesla, dám si batoh k nohám a pak odpovím stejně jako Rick ve filmu: „Kdybych ti věnoval vůbec nějakou myšlenku, pak nejspíš ano.“


Jak jsem zmínila, literárně mi to nepřijde nijak výjimečný počin a hlavní hrdina chvílemi může lézt na nervy. Lidsky je to ovšem silné a jak psali v The New York Times, tato kniha je prostě důležitá. Pochopíte.

Komentáře (0)

kniha Odpusťte mi, váš Leonard recenze