Co se skrývá pod pokličkou?

recenze

Hádejte: svým rozsahem se to jeví jako kniha pro nenáročného, líného čtenáře. Z přebalu knihy se na nás usmívá sympatická knihovnice Městské knihovny v Karlových Varech, která sebe samu přezdívá výrazem „lidožroutka“ . Co to je? No přeci prvotina sbírky úvah Ludmily Křivancové s názvem Papiňák! Je však známo, že zdání klame, a útlá kniha váš mozek nejspíš zaměstná na déle, než jste původně předpokládali – z jednotlivých střípků si poskládáte obrázek Ludmily Křivancové, která se vám skrze krátké texty představí, abyste nakonec zapřemýšleli také sami o sobě a o své úloze v tomto světě.
Co se dlouho dusilo a schovávalo pod pokličkou, může nyní ochutnat každý zájemce o kratičká zamyšleníčka nad každodennostmi, která nejsou nijak moralistická, ale ani banální. Autorčin myšlenkový přetlak nezpůsobí žádnou explozi, z Papiňáku můžete vylovit spíše spoustu nápadů a osobitých pohledů, jak nahlížet na různé situace a mezilidské vztahy. Hned první úvaha o významu věci tak obyčejné a samozřejmé, jako jsou dveře, nás přiměje zamyslet se nad sebou samými: patříme k těm, kteří nechávají své dveře otevřené dobrým lidem, myšlenkám a emocím, nebo se spíš zamykáme před světem a za dveře jako malé darebáky posíláme všechny rušivé elementy a myšlenky, které nás zlobí? Budete-li navíc křesťanem, připomene vám autorka knihy ještě další rovinu, ve které je o těchto tématech možno uvažovat. „Já jsem dveře. Co to může znamenat? – Jsem tím prostorem (říká Ježíš), skrze který se můžete dostat k otci i k sobě navzájem. Tak tomu rozumím,“ podotýká autorka. (str. 7, O dveřích)
Křesťanské vyznání prolíná jednotlivými texty naprosto přirozeným způsobem tak, že ani ateistovi autorčin způsob uvažování nemusí připadat cizí či nesoučasný. Víra je v autorčině pojetí spíše předpokladem nežli posláním – její víra je naprosto samozřejmá a ryzí, čtenáři se nepředkládá jako jediné správné východisko, jakoby spíše jen potvrzovala životní moudra, získaná zkušeností a poznáním. Křesťanství - stejně jako cokoliv jiného – může být upřímné, nebo jen povrchní: chodíme do kostela kvůli Bohu, nebo chceme sousedkám ukázat svou zbožnost a novou garderobu? Poskytujeme dobročinnost z osobního přesvědčení o nutnosti pomáhat, nebo bychom se svou milosrdností jen rádi pochlubili známým? Jak moc jsme k druhým upřímní a jak moc upřímní jsme k sobě? Jako varování před falší, sebeobelháváním, sobectvím a sebestředností působí vlastně všechny jednotlivé texty, ať už si za téma berou křesťanství, rasismus a nebo třeba sex.
Co tě nezabije, to tě posílí, a tak i křesťansky založená lidožroutka si v životě musela projít dobrým i zlým, aby dospěla k poznání, že každá duše má na tomto světě nějaké to místo. Pocit marnosti a beznaděje vyvolaný těžkou depresí ale úspěšně zvládla a my jí můžeme popřát, aby se jí splnilo její přání napomáhat ke všemu, co je dobré: „Možná jsem tu právě proto, abych podobně trpícím lidem byla nablízku, abych byla tou, která nese s druhými jejich nelehká břemena, a nabídla jim pomocnou ruku a milující srdce.“ (str. 93, O sebevraždách)
Kratičké texty o manželství, přátelství, mateřství, ale třeba i o legračních příjmeních, darování květin nebo větrání ložnice přečtete během několika minut. Zaměstnat vás ale mohou i na mnoho hodin, pokud vás budou inspirovat k vlastním úvahám o žití a nejen pouhém přežíváním na této planetě.
Přečteme si 99 stran a máme pocit, že paní Lídu dávno známe, otevřela se nám a vydala své nejniternější myšlenky na milost či nemilost. Doufá, že by svými názory mohla být nápomocna, poradit, poskytnout oporu. Proč se tedy vlastně tituluje tolik odpudivým názvem „lidožroutka“? Lída má ráda lidi. Lída potřebuje lidi. Extrovertka Lída vás lidově řečeno žere, své porce si dávkuje podle chuti a nálady. Co na to její muž Chrošťomil? Odpověď si vyhledejte sami, toužíte-li ochutnat něco dobrého z Papiňáku Lídy Křivancové.

Komentáře (0)