Co dokáže láska?

recenze

Není nic krásnějšího než první láska. Opravdu, určitě každý z vás si vzpomene na tu svou a zdá se vám jako kdyby se to stalo včera. Nebojte se, nebudu vám vykládat nic o svém soukromém životě. Veškeré detaily týkající se mé první lásky si nechám ukryté ve svém nitru, ale ten pocit - jako kdyby vám v břiše poletovalo hejno motýlů - zažil každý z nás. Je známo, že člověk se nejraději vrací k věcem, na které má krásné vzpomínky a zkouší si je vylovit z paměti, když mu není zrovna dvakrát do smíchu. Ráda se vracím právě do období těch uvnitř poletujících motýlů.

Můj doposud poslední návrat ke vzpomínkám ve mně vyvolala obálka knihy Všechno, úplně všechno od americké spisovatelky Nicoly Yoonové. Tedy, ony existují dvě verze obálky - původní na mě působí trochu esotericky a ta druhá je filmová. Tento příběh byl totiž v červnu uveden na filmová plátna. Já osobně nevidím ve filmových obálkách nic víc než čirý marketing a upoutání pozornosti nejen na knihu, ale i její filmovou adaptaci. Pokud mám na výběr, volím raději původní obálky, protože filmové adaptace knižních děl mě většinou nechávají chladnou. Já jsem raději pro ty knižní předlohy, které film nikdy nedokáže nahradit. Navíc tuto knihu jsem měla na svém seznamu již od jejího prvního českého vydání v roce 2015.

V mém případě se ke mně dostala kniha s filmovou obálkou. Po pravdě mi to bylo úplně jedno, protože při pohledu na knihu mi bylo jasné jako facka, že v příběhu půjde o první lásku. A já si přála znovu se poprvé zamilovat spolu s hlavními hrdiny. To jsem však ještě netušila, že zde to s těmi poletujícími motýli nebude zrovna snadné…

Probudila jsem se pláčem
a pak za mnou přišla
mamka a zůstala se mnou
ležet v posteli. Neřekla
jsem jí, o čem ten sen byl,
protože by kvůli tomu byla
smutná, ale řekla jsem to
Karle a ona mě objala.

Madeline Whittierová je osmnáctiletá slečna, která celých sedmnáct let nevyšla z domu. Jak je to možné? Je alergická na celý svět. A to doslova! Ačkoliv občas také mívám náladu takovou, že bych nejraději zůstala zachumlaná pod peřinou a zůstala skrytá před celým světem, s Madeline je to doopravdy vážné. Nejen venkovní vzduch, ale všechny možné mikroorganismy, prachy a vůně jí mohou zabít.

Mě samotnou užírá už jen ta představa nevyběhnout ven, ale Madeline je až na tuto „alergii“ stejná jako děvčata v jejím věku - učí se v klidu domova, její ošetřující lékařkou je jí vlastní matka (se kterou zákonitě musí díky tomu mít dokonalý vztah) a navíc má ošetřovatelku Karlu, se kterou má dá se říct přátelský vztah. A pak se do domu vedle nastěhuje nová rodina a s ní nový soused Olly.

Olly do jejího stereotypního života vtrhl doslova jako tajfun - bez varování, ale s možným příslibem něčeho doposud nepoznaného. Byla jsem strašně zvědavá, jestli má jejich sousedský vztah vůbec nějakou šanci přerůst v něco víc. Já osobně jsem se do Ollyho zakoukala na první pohled a líbila se mi na něm, i přes jeho osobní problémy, jeho neústupnost a touha nevzdávat se.

Zároveň jsem si na první seznámení oblíbila matku Madeline, na níž se mi zalíbila její obětavost vůči vlastní dceři. Pokud bych se někdy ocitla v takovéto nezáviděníhodné situaci, byla bych vděčná, kdyby mou největší oporou byla právě žena, která mě přivedla na tento svět. Pokud však člověka léčí vlastní matka, není přece jen trochu ovlivněná tím, že jste její dítě?

Mým očím velmi lahodil fakt, že po delší době jsem konečně četla knihu bez překlepů a pravopisných chyb. Příběh se skládá z kratších kapitol, je psán formou deníku a je obohacen o krásné ilustrace (o které se postaral manžel autorky) a mailovou konverzaci, což prostě nutí k tomu, aby člověk četl dál a dál, neboť do sebe vše krásně zapadá. A pak je najednou konec, protože kniha má necelých tři sta stránek. V případě, že by byla více obsáhlejší, bylo by to pro tento příběh i tak málo, protože by se dal číst do nekonečna.

Myslela jsem si, že se bude jednat o knihu primárně určenou -náctiletým čtenářkám, má domněnka byla špatná, protože i já jsem si příběh náramně užila a vřele ho doporučuji dál. Můžu s klidným svědomím říct, že příběh, který nám Yoonová předkládá, předčil veškerá má očekávání. Čekala jsem otřepaná klišé a místo toho se mi dostalo příběhu, s jehož blížícím se koncem jsem koukala s pusou otevřenou dokořán a nevěřícně kroutila hlavou. Ano, i slzy se u mě dostavily.

Komentáře (0)