Člověk odmítající milost

recenze

Camusův Cizinec je kniha, která ve své době vyvolávala velkou diskusi a proti níž se formovaly šiky odpůrců. Odpůrců odmítajících pasivitu, defétismus, což v době, kdy byl vydán, mělo takřka symbolický a národní (pro Francouze) význam.
Odevzdanost a pasivní, bez emocí, přijímané rány osudu jsou hlavním charakteristickým prvkem této novely.
Novela se zanořuje do dvou téměř rozdílných světů. Tím prvním je její „dějová“ linka, která z hlediska kauzality popisuje příčinu, a tím druhým je o poznání statičtější linka, v níž je dán průchod spravedlnosti, a která je de facto věnována důsledkům činů v části první.
Použijeme-li označení činy pro konání, jehož se dopouští Mearsault, je nutno takto postupovat jen s jistou dávkou shovívavosti. V první části novely se mladý úředník pasivně odevzdává rituálu pohřbu svojí matky, která zemřela v útulku kdesi v Marengu. Bez emocí a apaticky absolvuje rozloučení s nejbližším člověkem, kterého má. Jeho psychika má blíže k lenivým psům sužovaným horkým alžírským sluncem než k lidské bytosti. Jeho apatie předznamenává kolizi, která bude následovat. Kolizi čtenářova ega s Mearsaultovu odevzdaností. Jako doušek vody, byť vlažné, vody připadá čtenáři popis událostí, které následují v Alžíru po Mearsaultově návratu zpět do města. I v tom rádoby městském shonu a společenském životě je cítit Mearsaultova letargie. Je patrná i ve vztahu k ženě, o kterou usiluje a neusiluje zároveň.
K činu, za který hlavní hrdina pyká, dojde v podstatě jaksi mimochodem, v podstatě jde opět o ovoce jeho neschopnosti projevit emoce. Mechanická reakce ho vede k bizarnímu činu, pro který vyšetřující soudce marně hledá smysluplné vysvětlení.
A právě vyšetřování a marná snaha dobrat se motivu a vysvětlení brutálního provedení Mearsaultova činu je náplní druhé části novely. Té části, která mnohé čtenáře přivedla a občas ještě přivádí v nepříčetnost, neboť Mearsaultova neochota hledat pro sebe ospravedlnění je nepochopitelná. Svoje provinění bere jako absolutní pravdu a nemá potřebu ji relativizovat. Vynesený rozsudek je pro něho nepříjemným překvapením, ale nakonec i absolutní trest přijímá odevzdaně.
Cizinec otevírá dvě principiální otázky: první z nich je, zda je člověka hodné oddávat se takto odevzdaně osudu, třebaže není sporu o vině, a druhá, zda tak absolutní a nezvratitelný trest je spravedlivým. Lze diskutovat o tom, zda se priority obou otázek se od času napsání novely neprohodily.
První z otázek je v dnešní době, přestože svého času byla bouřlivě diskutována, spíše opomíjena. „Binární“ myšlení „ano – ne“ jakoby Mearsaultovu odevzdanost bere jen na vědomí. Lze to chápat tak, že je to Mearsaultova věc, jak se ke svému činu a soudnímu procesu postaví. Důraz na svobodu jednotlivce počítá s tím, že člověk dobrovolně přijme ten nejpřísnější trest za svoje činy. Mearsault jde ve své vlastní zatvrzelosti tak daleko, že odmítá i Boha, jako nejvyšší instanci, která mu může udělit „milost“ a která může nabídnout vyrovnání se se svoji vinou.
Zato druhá otázka je dnes otázkou kardinální. Z vyprávění doslova kape nespravedlnost procesu. Absence Mearsaultových emocí, respektive neschopnost je projevit, se jeví jako typická charakteristika zločince a Mearsault je ve výsledku souzen právě za toto asociální chování spíše než za vlastní čin.
Camus dokázal v omezeném prostoru navodit vynikající, velmi sugestivní byť ne příliš optimistickou, atmosféru. Redukce myšlenek hlavního hrdiny na několik vjemů a úvah má takřka existenciální povahu. Je to redukce natolik významná, že vede k jeho takřka totálnímu odcizení od společnosti a dělá z něho Cizince.

Komentáře (0)