Člověk musí přijmout fakt, že minulost nijak nezmění

recenze

Ráda vyhledávám skutečné příběhy týkající se druhé světové války a holocaustu. Dle mého názoru je zapotřebí nejen pro nás, ale i pro naše budoucí generace, aby nic z tohoto období nezůstalo zapomenuto. Ptáte se proč? V době tohoto hrozného zla, žila spousta lidí v nevědomosti. Skoro nikdo na veřejnosti nevěděl o zvěrstvech (nebo věděl, ale mlčel), která byla páchána na milionech lidí. Ale když se začaly dostávat nějaké informace mezi lidi, už nebylo cesty zpět.

Co se týče knih s touto tematikou, sleduji novinky a snažím se, abych si co nejvíce z nich přečetla. Naposledy mě zaujala kniha, která byla trochu jiná než všechny ostatní, které jsem doposud četla. Již její název - Můj dědeček by mě popravil - mi mnohé napověděl. Navíc je na přebalu uvedena informace, že se jedná o příběh vnučky Amona Götha, nacistického velitele koncentračního tábora ze Schindlerova seznamu.

Schindlerův seznam - mnozí z nás vědí o dobrosrdečnosti Oskara Schindlera díky filmové adaptaci Stevena Spielberga, kterou režisér natočil na motivy stejnojmenného románu Thomase Michaela Keneallyho. Musím se přiznat, že ačkoliv mám knihu už tři roky ve své knihovně, prozatím jsem jí ještě nečetla. Chystám se to však co nejdříve napravit.

Film jsem však viděla minimálně pětkrát a musím říct, že pokaždé mě rozbije na malé kousíčky. Nikdy nepochopím komplikovanost postavy Amona Götha, na kterém lze poznat, že byl v podstatě loutkou své doby. Svou krutost a možné výčitky svědomí pak následně utápěl v alkoholu, jak si můžeme ve filmu všimnout. Kým byl ale ve skutečnosti? Měl vůbec tento člověk nějaké srdce? Byl vůbec schopen nějakého lidského citu vyjma krutosti?

Musím se přiznat, že nad těmito otázkami jsem častokrát přemýšlela, a tak jsem si myslela, že by mi Jennifer Teegeová mohla s hledáním odpovědí trochu pomoci. Při rozčítání jejího životního příběhu jsem měla trochu jiná očekávání než ta, která mi kniha Můj dědeček by mě popravil nabídla. Ano, Amon sice zaujímá v Jennině vyprávění důležité místo, ale příběh je v podstatě přijmutí životního faktu. Jakého? Náhodného zjištění, že je vnučkou jednoho z nejhorších nacistických vrahů. V té době, kdy jí tato informace zasáhne, jí je 38 let a má manžela a s ním dva syny.

Jenni mi bylo líto. Ve stručnosti bych chtěla o jejím životě poznamenat jen to, že když jí byly čtyři týdny, vlastní matka jí dala do katolického dětského domova a v jejích sedmi letech dala souhlas k adopci. Díky ní mohla přijmout příjmení svých adoptivních rodičů. Do té doby nosila stejné příjmení jako její dědeček, který by s ní za druhé světové války rozhodně nejednal v rukavičkách. Ptáte se proč, když v Jenni koluje i jeho krev? Jeho dcera Monika totiž svou dceru počala s Nigerijcem, což by jí určitě její otec neodpustil. Ale vdově po Amonovi, to žádný problém nedělalo a Jennifer, svou vnučku, milovala.

Bylo zajímavé sledovat sžívání se s faktem, jehož odhalení by asi nikomu z nás nedělalo dobře na duši. O to víc, když Jenni prožila značnou část svého života v Izraeli a Židé tvoří velké procento jejích známých a kamarádů. Vím, že ona za svou minulost a původ nemůže, ale jí samotné bylo zatěžko přiznat svému okolí, kdo byl její dědeček. Ale to by si měla uvědomit hlavně ona sama. Určitě je škoda, že se Jennifer o Amonovi dozvěděla až v takto pozdím věku, kdy již byla její babička mrtvá a ona se nemohla dozvědět více informací. Takhle mi to, bohužel, přišlo jako vaření z vody a spojování jejích domněnek.

Líbilo se mi, že proto, aby Jennifer něco málo pochopila (nebo se o to alespoň snažila), vydala se do Polska na cestu za poznáním, což ji zcela logicky neudělalo psychicky dobře. To je zcela pochopitelné, protože kdo z nás by chtěl procházet Osvětimí a myslet na to, že vaše vlastní krev (i když nepoznaná) byla součástí tohoto šílenství a nenávisti?

Můj dědeček by mě popravil obsahuje některá historická fakta, fotografie a na konci knihy také doporučení dalších literárních pramenů, filmů a zajímavých informací na internetu. Obzvláště za doplňující informace si u mě kniha získala své plus, protože kdo by se nechtěl dozvědět něco dalšího z historie?

Co mi však ve vyprávění vadilo a kvůli čemu musím snížit hodnocení - neustále se opakující stejné informace. Když jsem četla asi po padesáté (berte, prosím, s nadsázkou) stále jednu a tu samou informaci, už jsem byla lehce znuděná a než jsem vůbec dočetla tuto knihu, přečetla jsem za tu dobu tři další. Musela jsem prostě knihy střídat, protože toto vyprávění mě, bohužel, přestávalo bavit a bylo celkem složité udržet pozornost. Přece jen ta nejzajímavější informace je zde o Amonovi. Jinak je to vesměs životopis jedné ženy žijící v Německu, který je “okořeněný” postavou jejího dědečka.

Pro zajímavost bych chtěla uvést i jméno Nikoly Sellmairové, která s Jennifer na knize spolupracovala. Pracuje jako redaktorka jednoho německého časopisu a za svou novinářskou činnost obdržela mnoho ocenění (mimo jiné i za první článek o Jennině odhalení).

Ačkoliv se tato kniha u mě nezařadila mezi ty top ve svém tématu, doporučila bych jí k přečtení těm, kteří se o téma holocaustu zajímají. Bylo zajímavé sledovat informace, které nepocházely z úst oběti (i když by se oběť také mohlo jednat), ale od pokračovatelky rodu, který neblaze proslavil Amon Göth.

Komentáře (0)