Citronový koláč? Děkuji. Nechci!

recenze

Knihu Zvláštní smutek citronového koláče od Aimee Bender jsem měla zapůjčenou už skoro půl roku a pořád se ne a ne přinutit ji přečíst. Dokonce jsem chvílemi uvažovala o tom, že ji vrátím do knihovny nepřečtenou. Před týdnem jsem se však rozhodla dát tomuto nevšednímu románu přeci jen šanci.

Pokud bych měla celý příběh charakterizovat jedním jediným slovem, bylo by to slovo „zvláštní“. Edelsteinovi – sourozenci Rose a Joseph i jejich rodiče Lane a Paul – jsou skutečně zvláštní. Navenek běžná americká rodina, uvnitř skupina podivínů, kteří před sebou navzájem skrývají svá tajemství a mnohdy i své zvláštní schopnosti. Třeba Rose. Tahle usměvavá, optimistická a kamarádská dívka dokáže z každého jídla určit pocity lidí, kteří jej chystali. Během let se tak musí vypořádat s celou řadou emocí, které na ni útočí z veškerého jídla, které sní. Vůbec nejhorší jsou však jídla chystaná její matkou – cítí z nich osamělost, prázdnotu, touhu po změně a nakonec i nevěru. Ono se není tedy čemu divit, protože Paul (otec Rose) je mimořádně nudný člověk – systematik, který má evidentně velmi rád své návyky a stereotypy. Kapitola sama o sobě je pak geniální, samotářský a téměř úplně asociální Joseph. Hned ze začátku na mě působil jako autista. I on ovládá zvláštní schopnost. Nebudu vám kazit radost z četby tím, že bych vám prozradila, co to bylo za schopnost. Jediné, co vám prozradím, je, že to byla schopnost totálně ujetá, dějově nadbytečná, nesmyslná a nepochopitelná.

Zvláštní – pro mě vlastně téměř žádná – byla i dějová linka, kterou doplňovaly dílčí příběhy, jež mi občas přišly zbytečné, matoucí a trošku mimo. Chápu, že se nám Aimee Bender pokoušela co nejvíce přiblížit historii rodiny Edelsteinových. Kolikrát jsem však nevěděla, zda se děj nachází v přítomnosti, nebo v minulosti. Když se nacházel v minulosti, tak jsem pro změnu tápala, zda jde o příběh starý pár dní, pár měsíců nebo pár let. Ke konci knihy se má schopnost zorientovat se v ději zhoršovala.

Další zvláštností je určitě styl, kterým je celá kniha napsána. Autorka totiž nepoužívá vůbec žádné uvozovky pro přímou řeč. A tak si čtenář může dle vlastní fantazie domýšlet, zda se jedná o přímou řeč, či jen vyjádření myšlenek jednotlivých postav. Ze začátku na mě tento styl působil rušivě, časem jsem si na něj zvykla a přestala chybějící uvozovky vnímat. Pokud mám být upřímná, tak mám pocit, že jsem přestala vnímat knížku jako takovou, což mi dodatečně přijde docela líto, jelikož námět se mi původně líbil.

Kdyby nebylo těch zvláštních schopností jednotlivých členů rodiny, byl by to docela obyčejný román o jedné tuctové americké rodině, složitosti rodinných vztahů, problémech v dospívání, prvních láskách a nenaplněných životních snech a touhách. A možná, že by se mi tak příběh líbil daleko víc.

Komentáře (0)