Chérie.

recenze

Múza (2015) / TerezaMondeková
Chérie.
Podívali jste se někdy na obraz a přemýšleli o jeho historii? Co když je smysl obrazu jiný, než jaký nám tvrdí? Co doopravdy inspirovalo autora k jeho vytvoření? Jaká byla doopravdy jeho inspirace?

Jak doopravdy vznikl obraz od romantického malíře Frederika Leightona – žena, která spí v křesle? Je neskutečně krásný, ale jeho pravá inspirace je ukrytá hluboko v propasti času.

Graham Everley má své vlastní kostlivce ve skříni a z pocitu viny, který ho tíží každý den se rozhodl odjet na delší dobu do Irska. Teď se ale vrací do Anglie, aby se viděl s rodinou a aby se zhostil svých povinností. Myslel si, že se pak v pohodě vrátí zpátky do Irska, ale to poslední, co by čekal je, že v Anglii potká svůj osud.

Imogene Byronová-Coleová je nádherná dívka, ale i ona má svá temná tajemství. Poslední měsíce jejího života byla jako z noční můry, už ani nedoufala, že by mohla být ještě někdy šťastná. Pak se ale objevil on. Probudil v ní pocity, o kterých si myslela, že je už nikdy nezažije. Patrná jiskřička naděje v jejím srdci doufá, že bude opět šťastná.

Graham a Imogena se vezmou a jejich manželství je šťastné... vlastně až idylické. Ostatní by jim mohli závidět. Oba mají zálibu v umění a skrze něho si vyjadřují svou lásku. Právě umění jim nakonec pomůže najít si k sobě znovu cestu a překonat tu největší bolest a ztrátu v jejich životě.



Ukázka:
„Tak když už jsi tady, máš nějaké plány ohledně města?“ zeptal se ho Hargreave z pohovky.
„Vlastně ano,“ opáčil Graham a nepřestával vyhlížet z okna. „Příští týden tam vyrazím. Jak je to daleko? Sotva dvě hodiny v sed…“ Náhle ztratil všechna slova. Jeho hlas prostě zmizel. V hrudi ucítil prudkou bolest, jako by ho někdo probodl. Tvrdé dunění, které bolest doprovázelo, mu napovědělo, že srdce svádí stejný boj. To vše nastalo v přímé reakci na to, co spatřily jeho oči. „Hargreave? Právě se dívám na něco neobyčejného. Právě tady.“ Pokynul svému příteli. „Kdo je – kdo je ta kráska, co nese novorozené jehně a vede po cestě za uzdu klisnu?“
Henry Hargreave došel k oknu a při pohledu na ni se zamračil. „Zdá se, že slečna Byron-Coleová potřebuje pomoc. Půjdu dolů a zjistím, co se stalo.“ Graham se příteli pověsil na paty. Chtěl si ji lépe prohlédnout a bylo mu jedno, co na to říká etiketa.
„Slečno Byron-Coleová, dobré ráno. Vypadá to, že máte nějaký problém,“ pronesl Hargreave, jakmile k ní došel.
„Pane Hargreave.“ Působila rozrušeně. K čertu, vypadala jako bohyně. Graham od ní nemohl odtrhnout oči. A ten její hlas. Slyšel jen, jak vyslovila Hargreavovo jméno, ale i to stačilo, aby se jeho smysly aktivovaly. Její hlas zněl trochu chraplavě, což mu přišlo smyslné. V hlavě se mu začaly míhat obrazy její nahé kůže a dvou těl propletených v posteli. Jejího nahého těla v jeho posteli, aby byl přesný.
Pozoroval slečnu Byron-Coleovou, jak si povídá s Hargreavem. Rozhodl se ignorovat, že na ni zírá jako idiot. „Napadlo mě, že bych se mohla obrátit na vašeho správce. Ano, pane, bylo to rušné ráno. U vyschlého potoka na horní louce jsem našla tohle novorozené jehně a jeho mrtvou matku. Nemohla jsem to mládě jen tak opustit. Chtěla jsem ho dovézt na panství, ale zjistila jsem, že má klisna utrpěla zranění. Nejspíš si něco vrazila do kopyta pravé přední nohy, kamínek nebo něco jiného. Obávám se, že nás místo vyjížďky čeká pomalá a těžkopádná chůze.“
Hargreave zavolal správce panství a znovu na ni promluvil. „Slečno Byron-Coleová, musíte být z nesení jehněte dost vyčerpaná. Mohu vám nabídnout občerstvení a posezení?“
„Jste velmi laskav, ale ne, děkuji,“ odmítavě zavrtěla hlavou. „Omlouvám se, že vás obtěžuji. Vidím, že máte návštěvu, nechci vás krást vašim hostům.“ Její oči se zahleděly směrem, kde stál na schodech Graham. Ztuhl a pohled opětoval. Musel, nedokázal dělat nic jiného než zírat. „Obávám se, že mě teta bude postrádat. Už teď mám zpoždění – budou mě hledat,“ pronesla vážně.
„Samozřejmě, ale buďte si jista, že nerušíte. Jsem si zcela jistý, že vaše přítomnost poskytne mým hostům vítané rozptýlení.“ Hargreave se pootočil k místu, kde na schodech stál pořád ztuhlý Graham. Pobaveně povytáhl obočí a pak se otočil zpět a znovu oslovil tu roztomilou slečnu Byron-Coleovou.
Ten šťastlivec.
„Každopádně jsme sousedé a vy jste statečně riskovala, když jste se rozhodla vrátit majetek na mé panství. Musím vám poděkovat. Jsem vaším dlužníkem,“ žvanil Hargreave, zatímco přišel pan správce. „Ach, tady je pan Jacks. Převezme si jehně a podívá se na vaši klisnu… hm… Jak jí říkáte?“
„Terra. Jmenuje se Terra, pane Hargreave. Pan Jacks to ví.“
Graham si pomyslel, že slečna Byron-Coleová vypadá, jako by chtěla vyrazit pryč odtud, a napadla ho velmi iracionální představa, že by jí přikázal, aby zůstala a přijala Hargreavův návrh na občerstvení. Ještě se na ni dostatečně nevynadíval. A chtěl slyšet, jak její ústa říkají další slova. Ale všechno tohle chtění muselo počkat. Čeledín mezitím přesunul sedlo z její klisny na nádherného tmavého koně s bílou skvrnou vpředu, která připomínala tříštící se vlnu oceánu.
„Terra znamená bohyně země? Jak příhodné. Kůň, na kterém se budete vracet, se jmenuje Triton, bůh moře. Země a moře, obojí je zastoupeno,“ vtipkoval Hargreave a ukazoval na oba koně. Graham chtěl protočit oči v sloup, ale čekal na její reakci.
„Ano, takoví oba opravdu jsou,“ nezasmála se jeho vtipu. „Tritona znám, troufám si říct, že ho zvládnu. Je rychlý, ale mírný. Děkuji vám, pane, za vaši laskavost a za zapůjčení koně. Můj strýc pošle svého čeledína zítra pro Terru a současně vám vrátí Tritona, je to tak v pořádku?“
„Určitě.“ Hargreave jí pomáhal do sedla, zatímco Graham se na schodech držel jen silou vůle. Chtěl jí pomoct sám. Toužil ji chytit kolem pasu a držet ji – co mu to k čertu vlezlo na mozek? „Přijdete vy i vaše rodina dnes večer na ples?“ zeptal se Hargreave. Zatraceně dobrá otázka.
„Ano, pane, jde o nejočekávanější událost ve Wilton Courtu. Věřím, že se na ni všichni velmi těší,“ odpověděla zdvořile, ale pohlédla úkosem na štěrkovou cestu, jako by to byla její nejlepší kamarádka. Už chtěla být pryč.
„I vy se těšíte?“ Díky, Hargreave! Graham doufal, že kývne na souhlas. Znamenalo by to, že ji dnes v noci znovu spatří. Promluví s ní. Zatančí si s ní. Dotkne se jí.
„Ano, samozřejmě,“ její odpověď nic nevyjadřovala. Slečna Byron-Coleová byla krásná a rezervovaná. „Ještě jednou děkuji za vaši pomoc, pane Hargreave. Prosím, pozdravujte paní Hargreavovou, slečnu Minu a pana Everleye. Pěkný den, pane.“
Slyšet, jak její ústa vyslovují jeho jméno, mu přišlo skvělé. Ale uvědomoval si, že nemyslela jeho, když mluvila o panu Everleyovi. Slečna Byron-Coleová měla na mysli jeho bratrance. Julian Everley, budoucí ženich, zapříčinil, že se Graham po více než roce a půl vrátil do Anglie. Kdyby se jeho bratranec nerozhodl oženit, Graham by Donadeu nikdy z vlastní vůle neopustil.
Strnule se usmála a pokynula hlavou na rozloučenou. Když se znovu napřímila, její oči se na moment setkaly s jeho. Náhle se cítil jako školák. Nedokázal potlačit úsměv na tváři. Ale jakmile si jeho úsměvu všimla, rychle se odvrátila. Zatraceně.
„Slečno Byron-Coleová, tak se ještě dnes uvidíme.“ Hargreave se uklonil a pak zamířil za Grahamem na schody. Oba pozorovali, jak dívka svižně odjíždí po příjezdové cestě. Tritonova kopyta odhazovala kousky štěrku. Za chvíli zmizí z dohledu. Černý Hargreavův kůň byl nádherný, vlastně byla nádherná celá scenérie – kůň i jezdkyně.
„Musíš mi o ní říct úplně všechno, Hargreave.“ Graham se rozhodl nepromarnit ani minutu času, který mohl věnovat získávání informací o slečně Byron-Coleové.
Jeho přítel znovu pozvedl obočí, ale nic neřekl. Když se vrátili do obývacího pokoje, všechny hlavy se otočily a v pohledech byla znát touha po novinkách.



Imogena mi byla sympatická. Byla starostlivá, věrná, přátelská, hodná, milá... rozhodně krásná žena s dobrým srdcem. I ona si svoje prožila, určitě to nebylo lehké, ale když se s Grahamem potkali, tak jsem jim od začátku fandila. Ale strašně mě mrzelo, co se stalo potom... takovou ránu bych nepřála ani svému nepříteli a doufám, že mě nic takového nikdy nepotká.

Graham se mi líbil. Starostlivý, majetnický, věrný, ohleduplný, dominantní. Úžasný manžel. Prožil si svoje, ale zase jsem byla ráda, že po tom všem konečně našel štěstí v podobě Imogeny. Jasně... i potom se děli špatné věci, ale měli jeden druhého a ve dvou se vše snáší mnohem lépe.


Knihy s historickou romancí mám moc ráda. Líbí se mi, že je tam popsána jiná doba než je teď. Muži e dámám dvořili, řídili s etiketou, byli to gentlemani. Je to úplně něco jiného. A historické romance od této autorky mám úplně nejradši.

Příběh Grahama a Imogeny jsem si užila. Ta jiskra, láska a vášeň, která mezi nimi byla se mi moc líbila. Upřímně... kniha mi ani dlouhá nepřišla. Spíš bych byla radši kdyby byla delší, protože ta tragédie na konci... myslím, že by bylo lepší, kdyby autorka dala hlavním hrdinům více času, aby se to mezi nimi úplně srovnalo, protože mi to přišlo trochu uspěchané. A ta záležitost s Odemanem mi přišla otevřená. Když se tam o něm autorka naposledy zmínila, tak má další plán, ale pak už nic... nevím, jestli je další pokračování, ale rozhodně bych ocenila, kdyby nám autorka objasnila, jak to s ním vlastně skončilo. Ale jinak všechna ta tajemství a zápletky v knize, děj... všechno se mi moc líbilo a perfektně to do sebe zapadalo. Ale bylo mi líto Agnes, kvůli tomu, co se jí stalo, ale nakonec i pro ni všechno dobře dopadlo. Moc se mi líbil krásný konec knihy. I epilog byl nádherný. Originální.

Moc se mi líbil ten nápad s rodokmenem obou hlavních postav. Dobré bylo i to, že na začátku každé kapitoly byl nějaký citát, který se dobře hodil k té dané kapitole. Líbilo se mi i to, že se některé pasáže popisovaly i z pohledu vedlejší postavy. Ani v téhle knize nechybělo umění, obrazy, malířství. Když tam autorka popisovala nějaký obraz, tak jsem hned měla chuť ho naživo vidět. Dost se mi líbilo i to, že v knize se občas objevila francouzština. I tentokrát název knihy a obálka skvěle podtrhují příběh.

Komentáře (0)

kniha Múza recenze