Cestou osudu a náhody (I.část)

recenze

Cestou osudu a náhody (2011) / kniharv (1108 views)
Cestou osudu a náhody  (I.část)
Dočetl jsem knihu o podivuhodné cestovatelské vytrvalosti a je mi

jasné, že napsat recenzi nebude tentokrát vůbec jednoduché. Kniha Romana

Vehovského popisuje putování převážně asijským ale také australským

světem, které celkem trvalo 7 let. Přitom se forma knihy vymyká obvyklým

cestopisům a ani zdálky nepřipomíná nic, s čím bych ji mohl srovnat.

Vím poměrně jasně, čím velkoformátová reprezentativní knížka plná

barevných fotografií není. Nejde o klasický cestopis, nenajdete tu mapy

ani popis navštívených památek, nejsou tu charakteristiky měst a zemí,

není tu ani mnoho lyrických pasáží o přírodě. Jak tedy vlastně knihu

popsat?



Napadá mě impresionismus. Vzpomínejte, Monet, Manet, Gaugin, van

Gogh,… Impresionisté nerespektovali tehdejší pravidla výtvarného umění a

tvořili krátkými tahy štětce pomocí nemíchaných jasných barev. Kladli

důraz na celkový efekt strukturovaného díla, které je možno vnímat až s

určitým odstupem. Řekl bych, že Roman je zakladatelem impresionismu v

cestopisné literatuře. Ač to je samozřejmě nadsázka, docela názorně

vyjadřuje to, co bezprostředně po dočtení knihy cítím.



Předem je třeba říci, že vydaná kniha je první díl popisující zhruba

polovinu sedmiletého putování světem a zahrnuje např. Indii, Thajsko,

Laos, Indonésii, Austrálii, Japonsko, Čínu, Mongolsko a mnoho dalších

zemí. Hlavní devizou a hodnotou jsou setkání s lidmi. Úžasná je autorova

možnost ale i schopnost nespěchat, počkat na vhodný okamžik, chodit

mimo tlupy turistů a seznamovat se s obyčejnými lidmi. Je to nepochybně i

umění. Stejným dojmem o nespěchání a o setkávání s obyčejnými lidmi

působí i bohatý fotografický doprovod, který troufám si říci vyčnívá

mezi běžnými cestopisy současné produkce (vyjma snad cestopisů

profesionálních fotografů).


Je neuvěřitelné, kolik domácností může takový cestovatel, možná lépe

by se hodilo říci putovatel, navštívit, poznat a nasát atmosféru té

které země. Tomu vydatně napomáhají i zásady, které si Roman Vehovský

pro svou cestu stanovil. Autostop, jako jediná přijatelná forma

cestování, a spaní mimo placené hotely, hostely i kempy a dokonce i bez

stanu. Obojí napomáhá setkávání a poznávání. A obě tyto podmínky jsou

pro většinu obyvatel navštívených míst tak nepochopitelné, že zákonitě

vzniká kontakt, často samozřejmě i konflikt, který ale nakonec zase

vyústí v kontakt.



Před čtenářem defiluje jedna země za druhou, přičemž základní

komunikační devizou je spaní pod širákem. Je až překvapující, jak často

dostává takový tulák pozvání k přespání. K tomu musí být ještě i jiný

důvod, než jen vnější podmínky. Roman je zkrátka komunikativní člověk,

ač v osobním setkání působí spíše váhavě. Na druhou stranu se sympaticky

brání využívat a zneužívat důvěru lidí. Podezření z možného

příživničení se sice nabízí, ale podle mého přesvědčení je

neopodstatněně. Svědčí o tom i skutečnost, že, mnoho jednorázových

kontaktů se mění v dlouhodobější přátelství.


Autor se ale ke škodě věci nevyhnul jedné nectnosti. Svoje zážitky v

knize až příliš často popisuje jen jako kratičký příběh bez pointy

důležité k zapamatování. Je jasné, že vtěsnat tolik zážitků do jedné

knihy není legrace (spíš noční můra), ale někdy méně je více. Jednotlivé

epizody tak trochu splývají a stávají se sledem setkání, noclehů, měst,

vesniček, zajímavých míst (ke cti nutno dodat, že pokud možno

nepřecpaných turisty) a nedobrovolných návštěv policejních stanic.

Vzpomínám na cestopisy Richarda Haliburtona, kterého v trochu jiné

rovině zajímaly především zážitky a dojmy. Ale pointy jeho příběhů byly

nezapomenutelné.



Když už jsme u policejních stanic a celnic, tyto „destinace“ autor

navštěvuje velmi často. A nejen ve zlém. Postřehy a ukázky, jak se v

takovém případě chovat, jsou pro podobně zapálené putovatele

nedocenitelné (podmínkou je ovšem právě dostatek času). A nejen pro ně,

vynalézavost způsobů jak dosáhnout toho, na co má člověk právo, a

vyhnout se přitom nekřesťansky (v tomto případě spíše nemuslimsky,

nehinduisticky, atd.) drzému stahování turisty o peníze, je další

„přidanou hodnotou“ této knihy. Cenné jsou i občasné postřehy o zdrojích

finančních prostředků, o vybavení, zákonitostech a také nástrahách

plynoucích z tohoto typu cestování.


Autor si vzal náročný úkol. Vysvětlit svoje pojetí cestování. Přitom

toto pojetí od počátku nejspíš přesně neznal, cesta k němu mu trvala

sedm let. Cestování, či jak jsem naznačil spíše správněji putování,

chápe něco jako stav mysli či snahu o pochopení místa a lidí, k nimž

přichází. Cílem je samo putování, hledání, cesta a nikoliv cílová

destinace. Kam potom doputuješ je vlastně tak trochu vedlejší. V knize

je stejně jako na obrazech impresionistů tisíce tahů štětcem. Fotky a

zážitky. Jeden vedle druhého. Bez komentáře, někdy i bez souvislostí.

Nikde žádné mapky, chybějí i popisky fotografií. Je na čtenáři, aby

chtěl vidět propojení mezi jednotlivými body. Aby tuto hru obrazů

přijal. Kdo to dokáže, kdo s dostatečným odstupem uvidí Romanův vnitřní

obraz složený z krátkých tahů štětcem, ten na závěr knihy musí smeknout

klobouk. A nejspíš si nenechá ujít druhý díl tohoto neobvyklého

cestopisu.


















© Svět outdooru 2010, recenzi připravil Jiří Červinka, foto Roman Vehovský

Komentáře (0)

kniha Cestou osudu a náhody recenze