Cestou necestou, polem nepolem, kráčím za tebou!!!

recenze

Pěšky mezi buddhisty a komunisty (2016) / katy238 (190 views)
Cestou necestou, polem nepolem, kráčím za tebou!!!
Jméno Ladislav Zibura kolem mě plulo v knižním světě už nějakou dobu, ale slovo cestopis pro mě vždy znamenalo nezáživné čtení vydané pod záštitou National Geographic, kdy mezi 20 let starými fotkami jsou popisné části nudné k zblití a vzadu několik mapek a rejstřík nejčastějších frází jako: „Odneste mi kufry do pokoje“ nebo „Nepřeji si, aby mě obsluhoval tento Afroameričan!“

Jenže pak naproti mě v tramvaji sedělo děvče tak v mém věku a četlo si v jedné z jeho knih a onen výtisk právě nepůsobil úplně nudně k zblití. A protože tipy od lidí v MHD, kteří ani neví, že mi je dávají, bývají nejlepší, protože na cestu do práce si zkrátka nemůžete „blbé“ čtení, tak jsem se po Ziburových knihách podívala. A ony si ke mně našly cestu taktéž.

Vyprávění o jeho cestování je v první osobě, popis počátku cesty, jeho dlouhé přechody mezi vesnicemi a městy, interakce s místními obyvateli a příhody jsou úsměvné i úsměvně podané ty méně příjemné na sebe navazují bez hluchých míst. U knihy jsem se nasmála a to hodně. Někde jsem četla názor, že Zibura Vás buď pohltí, nebo neskutečně rozčiluje a jsem moc ráda, že patřím do té pozitivní skupiny.

Jeho humor, nadsázka a lehká ironie mi seděly jako pr..el na hrnec, grafika knihy byla příjemná i s vloženými malbami (až děsivě přesně vystihující náladu v připojeném textu) a tipy pro cestovatele v malých boxících umístěné kolem textu byly příjemným zpestřením už tak pestrého vyprávění.

Ladislav Zibura v tom jednoduše umí chodit a získal si širokou základnu čtenářů jen tím, že si nakoupil laciné vybavení a letěl nízkonákladovým letem na druhý konec světa jen proto, aby se šel projít napříč dvěma zeměmi. Jednoduchý cíl mu několikrát zkomplikovalo počasí i místní zvyklosti, ale nikdy se nenechal odradit a s humorem sobě vlastním zvládl veškeré překážky.

O jeho osobnosti působí i fakt, že když jsem na sociální sítě před časem napsala drobný příspěvek o tom, že jsem jej zahlédla, jak vystupuje u nás v Ostravě z tramvaje a jde do kulturního domu, kde se měla konta večer beseda o jeho cestách, strhl se tam pod tímto příspěvkem poprask, který vygradoval v reakci samotného Ladislava Zibury, který si v mezičase neváhal psát se svými nadšenými fanoušky. A to je přesně ten druh interakce, jaká k jeho knihám sedí. Doby, kdy byli autoři knih pouze vybledlými fotografiemi na přebalech knih a vážené osoby, je dávno pryč. Dnes už je nutná jistá nebojácnost jít mezi „své čtenáře“ a Ladislav Zibura se toho nebojí. Díkybohu, že zdaleka není už dnes v tomto sám.

I z pohledu člověka, jehož partner každý rok zorganizuje několikatýdenní putování po různých zemích na motorkách, oceňuji autorovu otevřenost a množství praktických informací, které jeho následovníkům v popsaných zemích velmi pomohou se zorientovat a zvážit své možnosti. A v průvodcích, které jsou běžně k dostání, toho z praktického putování v dané zemi nenajdete.

Ladislav Zibura mě jednoduše nadchl a těším se na jeho další knihy, které ke mně již nenápadně putují a pokud vyšší moc v jakékoliv své podobě dovolí, třeba se ke mně i dostanou. Těším se však na ně hodně, protože jestli něco teď potřebuji, tak je to nadhled, možnost podívat se ven alespoň prostřednictvím zážitků někoho jiného a hlavně, myslet i na něco jiného. A to je to, co pěškopisy splňují dokonale.

Moc díky za to.

Komentáře (0)

kniha Pěšky mezi buddhisty a komunisty recenze