Černooké Zuzany

recenze

Černooké Zuzany (2017) / MMacicekk
Černooké Zuzany
Černooké Zuzany jsou psychologickým thrillerem, který se odehrává ve dvou pravidelně se střídajících časových rovinách - v minulé a současné. První z nich nás zavede do událostí roku 1995, tedy krátce potom, co byla Tessa nalezena polomrtvá v hrobě a právě ona se snaží s pomocí psychologa rekonstruovat den, kdy byla unesena a vybavit si pachatelovu tvář. V současnosti je Tesse o téměř dvacet let více a když jednoho únorového dne najde pod okny trs žlutých květin, které rostou pouze v létě, osloví právníky, kteří mají za úkol zprostit muže odsouzeného k popravě obvinění. Střídání časových rovin je však velmi nešťastné a nefunguje na čtenáře tak, jak by mělo. Než se totiž čtenář stačí zorientovat v současnosti, protože většinu času tápe v myšlenkách hlavní hrdinky, skočí autorka do minulosti, v níž opět budete tápat a horko těžko si dávat vše do souvislosti. Chápu autorčin záměr vybudovat jakési napětí ve střídání časových os, ale v této knize to bohužel nefunguje. a čtenáře toto střídání spíše rozladí. Námět je dle mého názoru povedený, avšak zpracování už je horší. Vůbec se nedivím mnoha čtenářům, kteří knihu odložili a už se k ní nevrátili.

Hlavní hrdinka mi nebyla vůbec sympatická, v šestnácti působila spíše jako nějaký spratek, kolem kterého se kvůli zmíněným událostem točí celý svět, o dvacet let později jako nevyrovnaná osobnost s hlavou plnou myšlenek, které mi byly protivné.

Co se týče závěru, vůbec jsem nepochopila, jaká byla vlastně pointa příběhu. Proč se to celé odehrálo? Jaký to mělo smysl? Tomu jsem vůbec neporozuměla. Přitom třetí část knihy se autorce povedla, má spád a čtení mě konečně vtáhlo. Než se však jakéhosi napětí dočkáme, uběhne nekonečných a vlekoucích se 300 stran. Přijde mi žalostně málo, že příběh prakticky stojí na posledních padesáti stranách.

Poslední výtku mám k autorčině (ne)schopnosti nakousnout jakékoliv vážné a zajímavé téma - například trest smrti, forenzní analýzu, sériové vrahy, ale také třeba ústřední květiny. Nic z toho není dotažené a autorka se jim věnuje jen povrchně.

Abych však jen nehanila, kniha má i své kladné stránky. Autorce se občas povedly napsat zajímavé, tajemné až mrazivé scény, které jsem si živě představovala a u nichž jsem měla husí kůži. Šlo zejména o Tessino hledání a kopání "pokladů". Rovněž se mi líbila jedna vedlejší postava, která sice dějem moc nezamíchala, ale bavila jsem se nad jejím honem po ztracených zahradních lopatkách, přičemž mě následné vyústění těchto krádeží překvapilo v pozitivním slova smyslu.

Závěrem chci uvést, že Černooké Zuzany nejsou oddechovým čtením, a to hlavně z toho důvodu, že se v první třetině budete těžko orientovat, což může mnohé odradit od pokračování v četbě, přesto si troufám tvrdit, že se najdou čtenáři, které střídání minulosti a přítomnosti bavit bude, protože námět je zdařilý a jistý potenciál kniha má. To, že nebyl využit, je věc druhá.

Pokud máte rádi žlutou záplavu květin nejen na obálce, protivné pubertální šestnáctky a seriál Bones (Sběratelé kostí), směle se pusťte do této knihy. Mohla by se vám líbit.

Komentáře (0)

kniha Černooké Zuzany recenze