Čáry života

recenze

Čáry života (2017) / ilosek
Čáry života
Veronicu Roth můžeme znát jako šikovnou spisovatelku všude vychvalované série Divergence, která si získala srdce mnoha čtenářů, i filmových požitkářů. A nyní tu máme další dílo z pera této vychvalované autorky, která nám přináší něco úplně nového a je na každém aby posoudil, jestli stejně tak dobrého, nebo snad ještě lepšího. Nebo snad horšího?

Ocitáme se ve vesmíru, kde každý člověk má jisté nadání, které se u něj během dětství projeví. Mnozí svého daru využívají ke konání dobra a pomáhání ostatním. Ale jsou tady i tací, kteří svůj dar využívají k násilí, ničení a smrti. A potom je tady Cyra, která má smrtící dar a je nucena ho používat na příkaz svého bratra. Jen díky setkání s Akosem se Cyra rozhodne, že nechce být jen něčí nástroj, ale sama chce ovládat svůj osud. Akos má dar, nedar. Dokáže zbavit ostatní jejich darů, díky čemuž se dostane k Cyře a i přes počáteční nenávist, si k ní vytvoří složitý vztah. Stále má ale na paměti, že to byla její rodina, kdo je zatkl a kdo teď drží jeho bratra v zajetí. Dokážou si navzájem pomoct, nebo se stanou svojí zhoubou?

V první řadě se musíme oprostit od Divergence, která je tak oblíbená a mnoho lidí bude bohužel tuto novou sérii stále s Divergencí srovnávat. Což je nesmysl, protože série jsou každá úplně o něčem jiném a mají i odlišné styly psaní. Ale to neznamená, že by jedna či druhá byla horší, či lepší.

Začátek knihy byl značně matoucí a ne úplně záživný. Seznámit se s prostředím musíte během pár stránek, což může být značně náročné, když vezmeme v úvahu, že autorka v prvních pár kapitolách přeskakuje různé časové úseky. Ale poté, co se překoušete těmito pár stránkami, začíná pořádná jízda.

Čáry života je ohromující a napínavá kniha s mnoha překvapeními. Můžete si být jisti, že vás ani na chvíli nenechá v klidu a minimálně v každé kapitole vám vyrazí něčím dech.

Krásně popsaný jsou i vztahy mezi jednotlivými postavami. Jde nádherně vidět, jak se postupně může vyvíjet vztah dvou osob, které se nesnáší až k něčemu úplně jinému. Nebo postupné oprošťování se od strachu ke snaze vzbouřit se. A nejenom vztahy, ale i prostředí je dokonale vykresleno. Vše jsem měla před očima, žila jsem zároveň s postavami a spolu s nimi zažívala jejich trable i radosti.

Malým mínusem je střídání forem. Kapitoly Cyry jsou psány v ich-formě, na kterou jsem zvyklá a mám ji mnohem radši, než er-formu, kterou byly psány kapitoly Akose. Ty se tam objevují méně často, takže to nebyl zas takový problém, ale stejně přechody mezi těmito formami byly rušivé.

Krom těchto dvou vad na kráse byla kniha vážně výjimečná. Jak námětem, tak i zpracováním a už teď se nemůžu dočkat pokračování, pro které si schovávám pátou hvězdičku, takže doufám, že nezklame.

Komentáře (0)

kniha Čáry života recenze