Carlos Ruiz Zafón - Stín větru

recenze

Stín větru (2013) 5 z 5

/ Hřibče

Román Stín větru zavádí čtenáře do poválečné Barcelony, kde se setkáváme s hlavním hrdinou celého příběhu, tehdy sotva desetiletým klučinou Danielem Sempere. Malý Daniel je velmi inteligentní dítě, kterému však osud už velmi brzy uštědřil tvrdou ránu a připravil jej o matku. Naštěstí má Daniel ještě velmi pozorného, i když lehce melancholického, otce, který se živí jako antikvář.

Je to právě otec, který Daniela v den jeho desátých narozenin přivede na tajemné místo zvané “pohřebiště zapomenutých knih” a vysvětlí mu, čím je právě toto místo výjimečné. Řekne mu, že toto pohřebiště je velmi staré, možná stejně staré jako město samo a že o něj pečují strážci, jejichž posláním je všechny zapomenuté knihy přinést právě sem. Tyto knihy zde pak čekají a žijí v naději, že se jednoho dne dostanou do rukou nového čtenáře. Každý nový strážce si musí vybrat knihu, přisvojit si ji a postarat se o to, aby se kniha neztratila a zůstala živá. Po dlouhém vybírání ve spletitých chodbičkách pohřebiště si Daniel nakonec vybere knihu Stín větru od neznámého autora Juliána Caraxe.

Po návratu domů se Daniel zvědavě pustí do čtení právě získaného příběhu a zcela mu propadne. Stín větru jej doslova pohltí a on zatouží přečíst si další knihy od Juliána Caraxe, což se však ukáže jako poměrně nesplnitelné přání. Daniel od otce zjistí, že nakladatelství, které vydávalo Caraxovy knihy, zaniklo už před lety a sehnat tak jeho knihy je téměř nemožné. Rozhodnou se proto navštívit Gustava Barceló, antikváře, knihkupce, obchodníka duší i tělem a znalce ve světě knih, který projeví nebývalý zájem o Danielovu knihu. Daniel ji odmítne prodat, čímž na pana Barceló udělá velký dojem, a proto se rozhodne mu, společně se svou nevidomou neteří Clarou, povědět vše, co o Juliánovi Caraxovi a jeho knihách ví.

Přátelství s panem Barceló a Clarou Daniela silně poznamená, navštěvuje je téměř denně a tráví v jejich společnosti celé hodiny. Dávno tím důvodem není pouze společný zájem o knihu Stín větru, ale vášnivá a zároveň platonická láska Daniela ke krásné, leč nedostupné, Claře. Život pozvolna plyne a Daniel postupem času dospívá v mladého muže.

V den svých šestnáctých narozenin Daniel uspořádá oslavu, na kterou však nikdo z pozvaných hostů nepřijde. Pro Daniela je to obrovská rána a cítí se zrazen. Celý zoufalý utíká k přístavu, kde se chce utápět v žalu. Jeho plány však přeruší neznámý muž v tmavém obleku, který od Daniela chce jeden z posledních existujících výtisků Juliána Caraxe, a to buď po dobrém nebo po zlém. Daniel si uvědomí, že se ocitl ve velkém nebezpečí, avšak i přesto muži odmítne knihu vydat.

Tím se dá do pohybu kolotoč událostí, díky kterým si Daniel čím dál víc uvědomuje výjimečnost knihy, kterou si vybral na pohřebišti zapomenutých knih. Začíná ho zajímat, proč tolik lidí touží vlastnit jeho knihu a kdo vlastně byl její autor, ten neznámý a záhadný Julián Carax? Aniž by si to uvědomil, tak se jeho osud začne velmi silně proplétat s Caraxovým, a to až po nevyhnutelné vzájemné propojení.

Stín větru je velmi čtivý román s prvky thrilleru, který však kromě akce a napětí nepostrádá i výraznou dávku estetiky. Autor v knize skvěle popsal atmosféru poválečného období, strach lidí z policejních úřadů a nejistotu doby, kterou znásobil v šedivých uličkách Barcelony, jenž jen vzdáleně připomínaly lepší dny tohoto španělského města.

Kromě barvitého popisu prostředí Zafón do detailu vykreslil i povahy jednotlivých postav. Vedle hlavního hrdiny Daniela Sempere si čtenářovo srdce jistě získá i jeho přítel Fermín Romero de Torres, velký milovník žen, tajný agent a humanista v jedné osobě, který ze sebe jakoby mimochodem sype životní a filozofická moudra, aby je hned na to doplnil nějakým humorným vtípkem.

Lehkost dialogů postav jen umocňuje celkový dojem z knihy a jejich rozhovory o lásce a životě vyloženě hladí čtenářovu duši. Děj tím není nijak zpomalen, naopak získává na ještě větší autenticitě a vy tak máte pocit, že se příběh opravdu stal.

Kniha se velmi dobře čte a zaujme čtenáře už na prvních stranách, neboť navštívit tajemné “pohřebistě zapomenutých knih” by bylo jistě snem nejednoho knihomola. Čím více do spletitého příběhu pronikáte, tím více propadáte jeho kouzlu. Na Stínu větru velmi oceňuji i jeho pečlivé zpracování. Přiznám se, že co se španělských reálií týče, tak mám jisté znalostní mezery, proto jsem velmi uvítala na konci knihy poznámky od překladatelky, které mi mnohé informace v textu osvětlily.

Stín větru se mi moc líbil, proto jsem zapátrala na webu a velmi mě potěšilo zjištění, že má pokračování v knize nazvané Nebeský vězeň, které si v budoucnu určitě s velkou chutí přečtu.

Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku nakladatelství Knižní klub!

Ukázky:

Jednou jsem slyšel, jak jeden stálý zákazník antikvariátu otci říká, že jen málo věcí dokáže poznamenat čtenáře tak jako první kniha, která si opravdu najde cestu k jeho srdci. Tyto první obrazy, ozvěna slov, o kterých si myslíme, že zůstala za námi, nás provázejí po celý život a budují v naší paměti zámek, ke kterému se dříve či později vrátíme. Nesejde na tom, kolik mezitím přečteme knih, kolik světů objevíme, kolik se toho naučíme a kolik toho zapomeneme. Pro mne jsou oněmi čarovnými stránkami ty, jež jsem našel na chodbách pohřebiště zapomenutých knih.

***

V očích se jí leskly slzy vzteku.

„Nemáš právo říkat mi takové věci, Danieli. Ty mě neznáš.“

„Řekni mi, že se pletu, a já půjdu pryč. Máš ho ráda?“

Dlouze jsme se na sebe mlčky dívali.

„Nevím,“ zašeptala nakonec. „Já nevím.“

„Kdosi řekl, že ve chvíli, kdy přemýšlíš nad tím, zda máš někoho ráda, už jsi ho navždy přestala milovat,“ řekl jsem.

Bea pátrala v mém obličeji po stopách ironie.

„Kdo to řekl?“

„Jistý Julián Carax.“

„To je tvůj kamarád?“

Sám jsem byl překvapen, když jsem se přistihl, jak přitakávám.