Bůh jim už nepomůže

recenze

Do stěn loděnice narážejí vlny. Děti jsou vyhladovělé. Už několik dní nespatřily denní světlo. Je vůbec nějaká šance na přežití?

Unesenému chlapci se podaří napsat na kus papíru vzkaz. Vlastní krví. Láhev se vzkazem putuje z dánského fjordu až do sítí skotského rybáře. Na policejní stanici jí nikdo nevěnuje pozornost. Až po několika letech se dají věci do pohybu, když zvědavá počítačová expertka zašlou láhev objeví.

Carl Mørck se do případu staré láhve se vzkazem pouštět nechce. Podle něj je velice nepravděpodobné, že by láhev skrývala skutečnou žádost o pomoc, spíš jde o nějakou klukovinu. Ne nadarmo má ve svém oddělení hnidopicha Rose, která je naprosto přesvědčená o opaku.

Třetí případ Oddělení Q je však ve všech směrech jiný. Indicií je málo, vyšetřovatelé se musejí spoléhat na svou vlastní intuici. Čas se krátí. Podle všeho je únosce stále aktivní a v současné době ve své loděnici skrývá další dvojici sourozenců. Zaměřuje se na rodiny hlásící se k různým sektám (od Svědků Jehovových až po opravdové podivíny z Matky církve).

Adlera-Olsena si zamiluje každý. Suchý sarkasmus, ojedinělá přirovnání asistenta Asada a šílená postava Rose musí zanechat ve čtenářovi dojem, že má v rukou skutečně kvalitní kriminální příběh. Navíc přijde i k pocitu zadostiučinění, když je zločinec po tolika letech dopaden, zkrátka svět pak vypadá hned příjemněji a spravedlivěji.

Příběh nadchne nejednoho nadšence čtení na dlouhou trať a autor svým osobitým slohem nabízí i vtipné chvíle, při jejichž čtení se budete za břicho popadat.

Komentáře (0)