Bublina, která málem splaskla

recenze

V úvodu bych ráda upozornila, aby ti, kdo knihu Vypravěčka ještě nečetli, nečetli ani zbytek tohoto článku. Sice mám zásadu neprozrazovat pointu příběhu, neukazovat prstem na vraha ani jinak neničit zážitek z knihy, mohla bych ale váhavému čtenáři sebrat to, co je u tohoto příběhu velmi důležité. A to je vlastní pocit neskutečna z této knihy. A ten za to opravdu stojí.

Kniha Vypravěčka se mi dostala do rukou hlavně díky mé kamarádce. Byla z knihy upřímně nadšená a když mi před Vánoci zamávala svým napůl přečteným svazkem před očima, zatmělo se mi před nimi. Tak moc jsem toužila příběh prožít. Touhu posílila i masivní reklama mnoha knihkupectví a recenze. Samá sláva, samá chvála. Kniha má navíc i krásný vzhled. Společník pro osamocené chvilky přímo ideální. Téma je mi také blízké.

Poté, co se mi kniha doopravdy dostala do rukou, nebylo nad čím váhat. Začala jsem číst.

Jenže....

Příběh se odehrává v malém americkém městečku, kde se dny vlečou líně stejně jako jedna z postav příběhu. Mladá Sage, životem poznamenaná, zklamaná, zdá se i zlomená. Po letech chodí stále na terapie pro vyrovnání se se ztrátou blízké osoby, po nocích peče chleba v katolické pekárně a stále si setřepává do obličeje ofinu. Pořád. Nevěří v lásku, v sebe, ve svou rodinu.

Chodí z práce domů, do práce z domova a sem tam se vyspí se svým ženatým milencem. Když pominu nekonečné proudy sebelítosti, žije celkem klidným životem.

Pak si všimne, že v jejím životě už někdo delší dobu je, ale teprve nyní ji napadlo se podívat blíže, o koho se vlastně jedná.

Josef Weber je velmi starý muž, přežil mnohé. Válku, emigraci, spoustu let v americkém školství. Je vidět, že už ho to nebaví, protože Sage požádá o na první pohled jednoduchý čin.

Chce pomoci se svým odchodem z tohoto světa.

Každému morálně správně uvažujícímu jedinci ihned dojde, že to tak jednoduché není. Sage se najednou probudí ze světa uhýbání očima před pohledy jiných lidí a chce znát důvod Josefovy prosby. Josef toho mnoho neřekne. Ale má pěknou fotografii.

Je na ní zachycen jako mladý a krásný muž. Německý muž. Muž oblečený v nacistické uniformě a navíc je to uniforma jednotek SS. To byli přece ti špatní ze všech nejhorší.

Šok.

Něco takového určitě musela Sage prodělat, protože jinak nerozumím jejímu rozhodnutí okamžitě informovat policii. Bez bližšího zkoumání. Bez vodítek. Bez dalších otázek. Dívka, která si najde takovou práci, aby po nocích pekla chleba a jiné kynuté pečivo, protože má strach z lidí, najednou nemá strach postavit se čelem detektivovi a tvrdit o bezúhonném občanovi města mnoho desetiletí starou domněnku.

To byl šok zase pro mně.

Na druhou stranu tím byl do příběhu vtažen další důležitý element. Leo Stein.

Pokud by autorka ještě napsala, že pracovník vlády, který má v náplni práce hledat nacistické zločince a zpovídat zlomené přeživší holocaustu, nosí rovný černý klobouk, má kotlety až na krk, dlouhé zapletené copy kolem uší, kulaté brýle, dlouhý černý kabát až na zem a vousy do půli hrudi, byla by iluze dokonalá. Fakt, že Leo je z židovské rodiny už jen dokresluje celkový obraz. Na druhou stranu, asi těžko se mohl jmenovat nějak nežidovsky. Pomáhá to příběhu. Asi.

A pak se najednou příběh rozjíždí jako rychlík, který čeká na druhé koleji, až kolem přejede zpožděný osobní vlak z opačného směru.

Leo přijíždí za Sage a pomáhá jí v pátrání po pravdivosti Josefových tvrzení. Všechno jde vlastně dobře, jen potřebují ještě vyladit drobný detail.

Kdyby tak někde někdo byl, kdo přežil v tom samém koncentračním táboře, kde byl i Josef, to by bylo přece bezva. A ono, světe div se, to nebude zase tak těžké pátrání.

Babička Sage, Minka. To ona je tou pravou pro dokreslení dalších faktů. Pro pokračování započatého lovu na nacistického zločince.

A tak Sage vezme pro ni prakticky neznámého člověka a dovede ho před svou babičku, která je už tak zmožená stářím, že musí být v domě s pečovatelskou službou. Jejich přání je samozřejmé. Sage si přeje, aby tomu cizímu člověku babička převyprávěla příběh, který odmítla říct i své vlastní rodině. A to nejednou.

Babička měla k obědu asi nějak zvláště dobrý pudink, protože se pouští do vyprávění svého příběhu. Toho příběhu, který v sobě tolik let nosí uzamčený. Toho příběhu, kvůli kterému byla schopná utíkat před svou rodinou z místnosti do místnosti a dělat, že neslyší.

Leo Stein má asi opravdu veliké kouzlo osobnosti. I když se neustále snaží tvrdit opak. Konečně něco, co mají se Sage společné.

Musím ale přiznat, že až od této části mi příběh začal dávat skutečně smysl a střípky rozházené kolem se spojily. Vyprávění babičky Minky bylo opravdu krásné a realita okupovaného Polska mě nemohla nechat chladnou. Pokud jsem měla problém pokračovat v četbě knihy, Minčino vyprávění mě k ní přišpendlilo. Zdánlivě běžné povídání o životě mladé dívky v Polsku před mnoha desetiletími bylo oproštěno od přehnaných citových výlevů a podáno prakticky se stoickým klidem. Žádné větší emoce, jen popis událostí. Před očima se mi začala odvíjet realita pomalého uzavírání lidí do ghett, trhání rodin a ničení individuality každého člověka až do nejmenšího detailu.

Konečně jsem pochopila, kdo je v knize skutečným vypravěčem, po kom se kniha jmenuje.

Příběh konečně někam spěl a jeho směr mě opravdu zaujal. A konečně jsem přestala Sage vnímat jenom jako ufňukanou husičku. Dokonce jsem jí začala i fandit v jejích rozhodnutích a doufala, že každý další její krok bude tím správným.

A i když v dalších částech příběhu se opět začala objevovat určitá klišé i zažité modely "romantických setkání osudu", musela jsem sama sobě přiznat, že příběh se mi dostal pod kůži.

Příběh jako takový a jeho námět byl už v různých podobách zpracován mnohokrát. Nejčastěji jsem Vypravěčku porovnávala s knihou "Jsou světla, která nevidíme". Tato kniha je pro mně ale stále o několik úrovní výše, protože jak Marie-Laure tak Weber mi přirostli k srdci o dost více. Jak svým jednáním, tak i pojetím jejich příběhů. Prostě jsem jim věřila více.

Netvrdím ale, že napsat tuto knihu byla chyba. Naopak.

Holocaust jako takový je i po tolika letech stále závažné téma a mnoho lidí už zapomíná, co se tenkrát dělo. Jak hrozné to bylo a jak dokáže zvůle ovládnout slabé duše. Udělat z lidí zrůdy. Ne každý dokáže přelouskat poměrně náročné historické publikace a svědectví z koncentračních táborů. Navíc, mnozí na to nemají ani žaludek. Pro ty existují tyto příběhy, které možná přijdou v jádru někomu pitomé, ale mají stále smysl. Vyprávění babičky Minky, jen tak hozené do prostoru, by nedávalo smysl. Je potřeba jej zalít nějakou omáčkou a tou je v tomto případě příběh Sage a sekundování Lea.

Ne každému to sedne. Ale funguje to. Navíc takto lze upozornit citlivější duše na stránky historie, kdy není snadné si přiznat, že neuplynulo ani sto let, kdy byly celé rodiny vyvražděny jen proto, že bylo nutné na někoho hodit vinu za vlastní bídu.

Shrnuto a podtrženo, příběh Sage a její uvažování mi přišlo pitomé, ale nakonec dávalo smysl a když se přestala chovat jako blbá kráva, byla už i sympatická. Navíc nádherné popisy jejího pečení mi způsobovaly i v nočních hodinách neovladatelné záchvaty chutě na sladké pečivo, slané pečivo, cokoliv teplého a křupavého z kynutého těsta.

Vypravěčka je velmi zajímavé dílo a zodpovědně mohu říci, že touto knihou pro mně dílo Jodi Picoult zdaleka nekončí. Na druhou stranu by nebylo špatné najít konečně rozumného vydavatele, který by dotiskl i další její knihy, jež jsou beznadějne vyprodané a z druhé ruky za ně chtějí prodejci tolik jako by se jednalo o několik gramů koikanu, ne knihu. Ale je zřejmě to důkaz, nakolik je autorka populární.

Komentáře (0)