Brilantní analýza dnešní německé tragédie je varováním před nástupem nové totality!

recenze

Německo: Mýtus a realita (2018) / JanH

Každému, kdo není zaslepen ideologickými předsudky, je při pohledu na současnou politicko-sociální situaci Západu jasné, že neomarxistické „tažení institucemi“ slaví obrovský úspěch a podle všeho neexistuje síla, která by tento zničující trend mohla zastavit. Názory a postoje, které by ještě nedávno byly považovány za absurdní a společensky neakceptovatelné – ať už se jedná o genderismus, homosexualismus, multikulturalismus atd. –, jsou dnes vnímány jako moderní lidsko-právní výdobytky, proti nimž mohou něco mít jen rasisté, neofašisté a extrémisté všeho druhu. Mainstreamovými médii šířený jediný správný názor prakticky na cokoli (od uprchlíků přes Rusko až po inkluzi) se fakticky nijak neliší od „stranické linie“ Rudého práva za doby tzv. reálného socialismu. Není zajisté nutné vyjmenovávat všechny příklady toho, že žijeme v době nástupu nové totality, neboť její protagonisté se svými úmysly již ani netají. Jejich cílem je rozbití tradičních mezilidských vazeb ve prospěch stále drastičtějšího zasahování státu do soukromí občanů, atomizace společnosti a v konečném důsledku „převýchova“ lidí na snadno ovladatelné stádo bezduchých konzumentů, rezignujících na jakoukoli politickou aktivitu. Tyto plány sociálních inženýrů jsou asi nejlépe patrné na jasně indoktrinačním zaměření tzv. výchovně-vzdělávacího procesu mladé generace – cílem je vymanit děti z vlivu rodičů a následně je přetvořit na amorfní masu multikulturních fanatiků. Ti poté jako absolventi vysokých škol tzv. humanitního směru působí v neziskových organizacích, na sekretariátech politických stran, v médiích a různých LGBT komunitách, kde papouškují své nabiflované fráze a zamořují veřejný prostor čím dál výstřednějšími návrhy na zajištění lidských práv pro stále podivnější „menšiny“.
Jak k tomuto neblahému vývoji v západních demokraciích (kde jsou v tomto směru mnohem „vyspělejší“ než my) vůbec mohlo dojít? Odpovědět na tuto otázku se u nás v posledních letech pokusilo několik autorů (Benjamin Kuras, Petr Hampl, Petr Hájek), jejichž knihy se bez výjimky staly bestsellery a měly zásadní vliv na to, že to Sorosova pátá kolona má v naší zemi mnohem těžší než jinde. Lidé v České republice si díky knihám jako Smrt ve středu, Poslední naděje civilizace či Prolomení hradeb uvědomili, že vyklidit pole všelijakým nevládním organizacím a probruselským neziskovkám by pro demokracii, svobodu a národní suverenitu znamenalo katastrofu.
Nyní se na našem knižním trhu objevila další publikace podobného zaměření, která by neměla uniknout pozornosti nikoho, kdo si nepřeje být pasivním příjemcem informací z oficiálních médií. Německo – mýtus a realita je brilantní sociologickou analýzou, v níž se její autor Aleš Valenta zamýšlí nad tragickým vývojem ve Spolkové republice Německo v posledních dvou desetiletích, který posléze vyústil do dnešního „merkelismu“. Ačkoli se jedná o hledání příčin postupné přeměny demokratického systému v (zatím!) „měkkou“ totalitu v jedné konkrétní zemi, má Valentova kniha univerzální charakter, neboť demontáž demokratických principů probíhá v celé Evropské unii. Na příkladu Německa, které v tomto směru postoupilo zatím nejdál, se však dá tento proces demonstrovat patrně nejlépe – a autor tak činí se vskutku obdivuhodnou erudicí.
V knize je např. skvěle vysvětlen zdánlivý paradox – bezproblémové začlenění extrémistické strany Zelených do politického statu quo a zuřivé odmítání pravicové Alternativy pro Německo. Mezi dvěma největšími stranami (CDU-CSU a SPD) již prakticky neexistují žádné ideové a programové rozdíly, přesto se jim pomocí rétorické manipulace daří vytvářet dojem o vzájemné nesmiřitelnosti a tím klamat voliče. Uprchlická krize obě tyto strany ještě víc sjednotila a ukázala, že jejich „soupeření“ je jen naoko, když v dojemné shodě uzákonily drastické cenzurní zásahy do svobodného šíření informací. I když to maskují rádoby bohulibou snahou zabránit „nenávistné propagandě“, smutně proslulý Netzwerkdurchsetzungsgesetz neboli Zákon ke zlepšení prosazování práva na sociálních sítích se až příliš podobá Hitlerovu Nařízení na ochranu německého národa z r. 1934...
Nějaká relevantní opozice vůči establishmentu a politicko-korektnímu „světonázoru“ prakticky neexistuje, v první řadě pochodu za multikulturně „obohacené“ Německo kráčí dokonce preláti katolické církve, kteří zcela rezignovali na své duchovní poslání, změnili se v politiky, servilně pochlebují Merkelové a hrozí pekelnými tresty všem, kdo by dali ve volbách hlas AfD.
Úzkostně dodržovaná politická korektnost, obsedantní snaha nevybočovat nijak z řady a v národní mentalitě hluboce zakořeněná posvátná úcta před státní mocí přivedly německou společnost do současného schizofrenního stavu, kdy se lidé bojí vyslovovat své myšlenky a názory a kde absentuje relevantní diskuse k základním společenským problémům. Když se podíváme, za jaké „prkotiny“ si dnes může člověk v Německu vysloužit některou z mnoha nelichotivých nálepek (extrémista, neonacista, pravičák, štváč...), mít problémy v zaměstnání, nebo se dostat do křížku se zákonem, pak si v první chvíli řekneme, jak je dobře, že žijeme v České republice, kde svoboda slova a jiné demokratické principy ještě jakž takž fungují. To ale nemusí trvat věčně, protože postkomunistické země střední a východní Evropy se rovněž nachází v hledáčku budovatelů nových zářných zítřků multikulturně, genderově a sexualisticky zglajchšaltovaného kontinentu.
Kniha Aleše Valenty Německo – mýtus a realita je tak v první řadě varováním, abychom nepropadli falešnému přesvědčení, že demokracie u nás vyhrála jednou provždy a není tudíž třeba o ni neustále svádět zápas. Odstrašující příklad německého národa, který znovu strká hlavu do totalitní oprátky, by nás měl vést k bdělosti a ostražitosti...