Bouře ozvěn
recenze
Bouře ozvěn (2021)
/ JK96
Archy se hroutí a lidé s nimi. Avšak někdo či něco to sleduje s rostoucí radostí a se vzrušeným očekáváním. Co bude dál? Ofélie s Thornem táhnou za jeden provaz jako nikdy v životě. Jejich jediným cílem je zastavit blížící se konec světa a postavit se tváří v tvář samotnému Bohu. Bude to však stačit?
Abych se přiznala, ještě nikdy jsem u psaní recenze neměla tak rozporuplné pocity. Z této knižní série jsem až do čtvrtého dílu byla skutečně nadšená. A jak už to ve světě chodí, nic není tak růžové, jak se zprvu zdá nebo tak, jak si přejeme a vysníváme. Od Bouře ozvěn jsem měla velké očekávání a nevím proč, ale už u prvních stránek jsem měla tušení, že to půjde do kopru. Možná to bylo zapříčiněno dvanáctiměsíčním odstupem, nebo mým aktuálním rozpoložením, nebo jiným NEBO. Přesto si myslím, že můj kamínek úrazu byl v nepochopení myšlenkových pochodů autorky. Iluze, přesýpací hodiny, rodinné schopnosti...to vše jsem zvládala. Ale tady na mne autorka vytáhla těžký kalibr. Celý proces ozvěn byl pro mne španělská vesnice. Na to, abych dokázala pochopit autorčino logické uvažování v tomto díle bych potřebovala minimálně všechny rodinné schopnosti babylonských obyvatel. Zřejmě proto mne tolik čtvrtý a bohužel i poslední díl této série tolik nepřitahoval. Přesto věřím, že ostatním čtenářům se bude příběh líbit.
Každopádně jsem autorce vděčná za více scén s Thornem. Nadále celkově oceňuji bravurně rozepsaný rozvíjející se osobnostní rys u Ofélie a i celkový vztah mezi hlavními hrdiny.
Nelituji, že jsem se do série Projít zrcadlem pustila a myslím si, že ani vy nebudete.
