Bojovník Jiří Zajíc

recenze

Pojďme ještě kousek (2021) / Matematicka
Bojovník Jiří Zajíc
Jiří Edy Zajíc oslavil nedávno sedmdesát let. Po přečtení knihy rozhovorů s ním bych ho označila jako "bojovníka" na mnoha frontách. Ve svých bojích se ale snaží vždy stavět na stranu dobra, byť je často v menšině. Rozhovor vedli dva různě staří tázající - Martin T. Zikmund (*1966) a Tereza Zavadilová (*1992). V této knize rozhovorů se tedy promítají pohledy lidí tří různých generací, což je u některých otázek velice cenné.

V knize jsem se dozvěděla jednak mnoho o osobním životě Jiřího Zajíce, jednak o tom, jak prožíval různé etapy nedávné české historie. K tomu, jestli máme lidi soudit za to, jak se chovali v době komunismu například říká:
Myslím si, že popřevratová generace třicátníků, čtyřicátníků a zejména padesátníků nechtěla přemýšlet, co se tehdy vlastně stalo. To samozřejmě bránilo jakémukoliv vyrovnání se s minulostí, a i v daleko příznivějších poměrech by to bylo složité. K tomu je totiž potřeba i odborná reflexe. Dozvědět se fakta a znát kontext, ve kterém jsme ta dilemata řešili. Naprostá většina lidí měla jen svoji úzkou zkušenost a díla jako Chalupáři nebo Nemocnice na kraji města reálný život zobrazovala ve velmi posunutém smyslu. To například ukázal i fakt, že v roce 1991 podle výzkumu IVVM významná část občanů ani nepřipouštěla, že se tady během totality děly věci kriminálního charakteru. Tady se zabíjeli lidé, nespravedlivě zavírali a 40 % lidí nevěřilo tomu, že se například křesťanům nějak ubližovalo, pokládali to za výmysl! A další významná část lidí si myslela, že to nebylo tak hrozné, jak se to líčí. Jen 20 % lidí usoudilo, že režim nevinným lidem opravdu ubližoval.

Dalším důležitým tématem je samozřejmě skauting, kterému se Jiří Zajíc věnoval už za komunismu pod pláštěm turistického oddílu a po revoluci se pak pohyboval v nejvyšším vedení českého skautingu. Dozvěděla jsem se mimo jiné, že je autorem českého znění skautského slibu (jehož vznik byl poměrně dobrodružný, jak se můžete v knize dočíst.) K tomu, jestli je skauting atraktivní i pro dnešní děti a mládež, říká:
V roce 1990 tady bylo přes devadesát tisíc skautů, v roce 2006 jejich počet klesl na polovinu a v současné době je nás asi osmašedesát tisíc. Zájem je dokonce takový, že někdy nové děti ani nemůžeme přibírat, protože nemáme dost kluboven a vedoucích.
Z mého hlediska bude skauting pro děti vždy atraktivní, pokud bude stát na stejných základech, principech a výchovných metodách. Nabízí dětem kamarády, kterým můžou důvěřovat, a ty každé dítě nutně potřebuje, stejně jako bezpečné prostředí, kterým je oddíl. Dále je tam dobrodružství a zábava, tedy to, co obvykle dítěti chybí ve škole. Nedávno jsem zpracovával článek o přínosech neformálního vzdělávání a výchovy a v něm jsem mimo jiné citoval z výzkumu, kde děti nepřekvapivě uváděly, že se jim život v oddílech líbí o dost více než škola.


Jiří Zajíc se vyjadřuje i k víře a české církvi. Popisuje svoji vlastní cestu víry. Zaujalo mě, že k dosažení dospělejší víry mu pomohla kniha Karla Čapka Hovory s TGM, kterou mu věnovala maminka jednoho z jemu svěřených vlčat k Vánocům. Cesty Božího působení v našem životě jsou někdy vskutku zajímavé. K historii i současnosti církve se Jiří Zajíc vyjadřuje často velice kriticky, ale vždy s láskou. Takto na závěr shrnuje, čím je pro něj víra:
Důvěra v to, že jsem jedinečnou myšlenkou Boží lásky, a nejen já, ale všichni. Víra mi přináší jistotu, že láska má prvenství, že je tím nejdůležitějším a nejsilnějším. A že se nakonec všichni setkáme v Boží náruči.

Za samotným textem rozhovoru následuje osm vybraných textů Jiřího Zajíce, které napsal pro Katolický týdeník. Ty jsou komplexnějším shrnutím jeho názorů na různá témata, kterým se dlouhodobě věnuje. Zaujal mě například článek s názvem Dobrodružství výchovy, ve kterém mimo jiné říká:
Protože cílem naší výchovy musí být pomoci na svět skutečně svobodné, a tím i zodpovědné bytosti, která si je vědoma svého jedinečného poslání, jež ji činí Božím spolupracovníkem ve prospěch celého stvoření. Ano, nic menšího nemůže být smyslem výchovy, natož výchovy křesťanské.
Vychovávat ke správnému užívání svobody není ale možné bez dvou zásadních předpokladů:
Musí probíhat ve skutečné důvěře. Vždyť oba – vychovatel i ten, koho k dospělosti provází – se vztahují ke společnému cíli, společnému systému hodnot, a proto si mohou oba poskytovat zpětnou vazbu bez obav s jistotou, že bude přijata vážně a nepoškodí vzájemný vztah.
Svobodě se nelze učit bez chyb. Zničující systém v našich školách, který chyby vyhledává a za chyby systematicky trestá, je pravým opakem toho, jak má vypadat skutečná výchova ke svobodě. Chyby samozřejmě nikdo rozumný nedělá rád, ale správnou reakcí na ně není trest, ale společný rozbor umožňující příště jednat lépe.


Po rozsáhlejších textech je ještě zařazen pohled všech tří aktérů na výsledný text knihy s odstupem, který je také zajímavý a dává tušit, že vznik tohoto „rozhovoru ve třech“ nebyl vždy jednoduchý a bezkonfliktní.

Jedním z pohledů, kde jsem s Jiřím Zajícem výrazněji nesouhlasila, bylo jak stále prezentuje "špatnou" školu a "dobrý" skauting. Jako člověk, který se angažuje v obojím (a výrazněji právě ve školství) to odmítám vidět takto černo-bíle. Ale možná, v místech, kde se "zpovídaným" nesouhlasíme, jsou rozhovory nejzajímavější... (pokud tedy takových míst není příliš).

Na závěr nemohu než doporučit inspirativní osobnosti Jiřího Zajíce naslouchat i přes všechny jeho chyby, o kterých také zcela otevřeně a poctivě mluví – a i za to si ho vážím.

Komentáře (2)

kniha Pojďme ještě kousek recenze

Matematicka
26. srpna

Děkuji autorovi knihy za upozornění na chybu. Informaci o věku jsem opravila a omlouvám se.
Ohledně školy a mimoškolních aktivit je to otázka na rozsáhlejší diskusi, kterou nechávám otevřenou.

Jiří Zajíc
19. srpna

Předně děkuji autorce recenze, že si tuhle naši knížku vybrala
Nejprve drobné upřesnění: Bylo mi sedmdesát, nikoliv šedesát ;-)
Co se týče "špatné školy", jistě že jsou dobří , ba velmi dobří učitelé a učitelky. Pravidelně je potkávám na setkáních spolupracovníků projektu Propojování formálního a neformálního vzdělávání, jehož jsem hlavním odborným garantem. Ale právě oni potvrzují, že CELKOVÝ stav našeho školství je bídný. Vyprávějí, co všechno musejí překonat, když chtějí učit skutečně kvalitním způsobem, děti vytáhnout z lavic, zavést formativní hodnocení, proměňovat atmosféru partnerštějším vztahem mezi učitelem a žákem.
O tom, jaké všechny překážky SYSTÉMOVÉ (nikoliv subjektivní dané nepřipraveností či nekvalitou učitelů) jsou typické pro současnou školu, docela komplexně pojednává třeba publikace Tajemství školy za školou (https://ucimesevenku.cz/tajemstvi-skoly-za-skolou ). A docela otevřeně o nich mluví i nedávno přijatá Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ ;-)