...Až za hrob

recenze

Někteří lidé za celý svůj život vytvoří jen jedno dílo a třeba se ani nikdy nedozví, jestli si ho čtenáři zamilovali, nebo jej pohanili. Emily Brontëová napsala jediný román a umřela, aniž by seznala, že vlivem jejích výjimečných charakterů se dílo Na Větrné hůrce stalo nesmrtelným.

Drsný kraj opuštěných anglických vřesovišť mohou ustát pouze drsné povahy. Každá slabost, fyzická či psychická, může zapříčinit brzkou smrt. Uprostřed této vražedně krásné osamělé přírody se tyčí Větrná hůrka, sídlo, jež bylo svědkem fatální lásky dvou mladých lidí ze zcela odlišných společenských poměrů; Kateřiny, panské dcerušky, a Heathcliffa, osvojeného cikánského sirotka.
Jejich příběh je retrospektivně vyprávěn služkou Nelly. Vychovávala Kateřinu a jejího bratra, a poté, co jejich otec z cest přivezl Heathcliffa, starala se také o něj. Kateřina a Heathcliff vyrůstali bok po boku a jako děti byli nerozluční, ale s přibývajícím věkem se začaly projevovat zdánlivě nepřekonatelné rozdíly v původu a názorech na život. Zůstala však láska; a její následky muselo nést nejen jejich okolí, ale i další generace.

Román líčí vyhraněné postavy, které nic nedělají napůl.
Pokud milují, tak až za hrob.
Pokud nenávidí, ničí tím sebe i jiné.
Pokud se mstí, tak na těle, na duši i na majetku.

Nejsou to povahy roztomilé a líbivé, naopak, chovají se hystericky či slabošsky a mnohokrát nás zklamou; o to těžší je rozhodování, zdali je chceme milovat, nenávidět či litovat. Silou svého citového prožívání se však zaryjí do mysli a my na ně nikdy nezapomeneme.

Komentáře (0)