Až se tě zima zeptá...

recenze

Francouzky zrají jako víno (2015) / Bolkonská (558 views)
Až se tě zima zeptá...
Je mi něco málo přes třicet, ve středověku už bych byla málem na konci své životní poutě, bez zubů, zničená prací na polích i v domácnosti a taky asi deseti těžkými porody v divokých podmínkách. Ale ty časy minuly a já mám před sebou třeba i padesát let.

Považuji se za inteligentní bytost, ale vlivům světa, v němž žijete, se nevyhnete, a já třeba už dlouho pozoruji vrásku, jež se mi rýsuje a pomalu, ale jistě vystupuje z jinak hladké kůže u levého koutku mých úst. (To mám nejspíš z těch ironických úšklebků.) Jsou chvíle, kdy si říkám, že cokoli mě čeká, obejmu jako přirozenou změnu a zestárnu se samozřejmou elegancí. A pak ty druhé, kdy směšně panikařím.

Můžete se smát. Já vím, že těmto úvahám se nevyhne žádná žena.

Z „francouzské“ knižní řady Mireille Guilianové jsem nečetla nic krom této knihy o stárnutí. Nic moc jsem nečekala, což je vždycky dobrý základ, můžete být jedině mile překvapeni. Stalo se.

Jasně, že do jisté míry vychází tato sympatická babička ze zjednodušení a zobecnění, nicméně i to je poučné. Západ se klaní kultu mládí a podle odhadů se situace moc nezlepší. Ženy ve velkém nakupují a zkoušejí všechny možné zázračné omlazovací krémy, s nadšením o nic menším lehají pod nůž, nebo v boji proti času podstupují jiné, menší zákroky.

Guilianová to nepovažuje za dobré řešení, nicméně tyto trendy taky zohledňuje. V jedné kapitole vysvětlí, co který zákrok obnáší (a co za deformace vám ty větší výhledově můžou způsobit) a také které z těch zázračných krémů, mastiček a olejíčků mají alespoň nějaký efekt.

A to asi mnohá čtenářka velmi ocení, protože zdejší ženy mají tendenci kopírovat Západ.

Podstatně zajímavější je každopádně zbytek, který reprezentuje ten zobecněný francouzský pohled na přibývající roky. Guilianová stáří s krásnou lehkostí zbavuje tragičnosti a jaksi až laskavě vysvětluje, jak si ho lze užít ve zdraví a – ano – kráse.

Občas mě napadlo, co by na to řekly české důchodkyně, na druhou stranu, pro ty tato kniha určená není. Je pro generaci mých rodičů a pro všechny mladší a přicházející. U některých rad či doporučení si řeknete, že je asi ve svém kontextu těžko aplikujete. Nejedla bych ústřice každý den, ani kdyby byly zdarma a dostupné v trafice vedle baráku. K pobřeží to mám taky dál než běžný Francouz, takže odpočinkový výlet maximálně k rybníku, že. Ale o tohle nejde. Guilianová koneckonců sama připomíná, že nenabízí nic univerzálního (jak by taky mohla, každá žena je jiná). Co se počítá, to je její přístup.

Kniha je, poznamenám závěrem, nejen praktická – má taky opravdu cosi jako šarm. Autorka průběžně zmiňuje i své velké vzory mezi ženskými osobnostmi z různých oblastí a nejednou máte pocit jako u takového zasvěceného tlachání nad sklenkou vína – ale dobrého tlachání, takového, kde se vyměňují babské rady a nejtajnější recepty.

Když jsme u receptů, pokud máte mlsný jazýček, nejspíš budete na několika místech zuřivě googlovat, láskou k jídlu se Guilianová rozhodně netají a při jejím vyprávění o Tarte tropézienne, milovaném koláčku Brigitte Bardotové, asi pár řádků poslintáte. Mně se to moc líbí – vedle vkusu je vztah ke kvalitním pokrmům další věcí, o níž bychom se od Francouzů opravdu mohli něco naučit.

Když tak přemýšlím, dám tomu za pět – řekla bych, že to, co si autorka předsevzala rozebrat, udělala dokonale a knížka je prostě povedená.

Komentáře (0)

kniha Francouzky zrají jako víno recenze